Emil Adamec

POUTNÍK

ALMANACH 2012

Literárního klubu Petra Bezruče

kolektivního člena Obce spisovatelů Praha

Nový Zéland, Česká republika, Spojené státy americké

Emil Adamec

POUTNÍK

ALMANACH 2012

Literárního klubu Petra Bezruče

kolektivního člena Obce spisovatelů Praha

©Napsal a ilustroval: Emil Adamec

Ilustrace na obálce knihy - Tři králové - (přední pohled), lípa, 1999-2012

Tři králové (zadní pohled), Sedliště, Česká republika, lípa, 1999-2012

Proměna sedlišťské Baby na druhém konci světa

Baba ve větru na Novém Zélandu

I. Vztah déšť a vítr

Sedlišťská Baba je podle staroslovanské mytologie bohyně

deštivých mračen. Abych svou globální ilosoii o akupunktuře

Země směřoval k harmonii, vytvořil jsem na opačné straně Země

doplňující ale zároveň protikladnou sílu deštivé Baby. Déšť a vítr

vpřírodě působí téměř současně. Představme si planetu Zemi jako

harmonické těleso, které je ovlivňováno působením Slunce a

Měsíce, kde vždy na jedné straně je den a na druhé noc. Na jedné

zima a na druhé léto. Stejně tak jsem postupoval v otázce déšť a

vítr. Déšť planetu zavlažuje, vítr planetu vysušuje. Slunce planetu

ohřívá, Měsíc ochlazuje atd. Proto jsem na protilehlém konci

planety vytvořil Babu ve větru Taranaki (Taranaki je posvátná hora

Maorů a váže se kní legenda).

II. Přílet do ráje

Kdo byl na Novém Zélandu určitě ví, o čem mluvím. Nejzelenější,

nejčistší, nejzachovalejší příroda a prostředí na Zemi. Ano,

hovoříme o Novém Zélandu. Letadlo ze Singapuru přistálo

v Aucklandu – největším městě Nového Zélandu. Ještě před

přistáním letadla jsem pohlédl zokénka. Ještě nikdy předtím jsem

neviděl zelenější pevninu jako tady. Země se čtyřmi milióny

obyvatel a minimálně s desetinásobkem ovcí mě přivítala svým

poklidným a nikde nespěchajícím tempem. Nasedám do autobusu,

který mne přepraví do malebného centra města u stanoviště

autobusů. Za několik hodin mi totiž odjíždí spoj do New Plymouth

vzdáleném asi 300 km. Autobus jel nezvykle rychle, ale vzhledem

ke kvalitě cest to bylo pochopitelné. Cesty na Novém Zélandu jsou

ve velmi dobrém stavu. A jak pokračujeme na jih, mění se také

krajina. Dalo by se říct, že každých 100 kilometrů na jih se mění

také zemské pásmo. Ze subtropického se stává mírné nebo horská

krajina se změní vrovinatou. Autobus projíždí převážně pevninou a

téměř kopíruje tok řeky Waipa. V závěru jízdy však jede po

mořském pobřeží. Moře je nesmírně čisté a jasně modré. Ostatně

jako obloha. Zdá se mi, že zde je mnohem více světla než vEvropě.

Možná to může mít na svědomí tenká ozónová vrstva, protože

Antarktida není moc daleko. Ale to už se blížíme do města New

Plymouth – místa konání mezinárodního sochařského sympozia „Te

Kupenga“.

III. Sympozium vNew Plymouth

Už na zastávce mě vítá organizátorka sympozia, milá a srdečná

paní Renate Verbruge, která se zde před lety přistěhovala i

srodinou zBelgie. Mé nářadí zamykáme do společného kontejneru

na nábřeží, kde bude probíhat sympozium. Vnedalekém hotýlku již

jsou všichni účastníci sympozia. Přijeli ze všech koutů Nového

Zélandu, ale také z USA, Holandska a přijel i Australan žijící

v Japonsku. Seznamuji se se všemi a ubytovávám se s Johnny

Turnerem z Wellingtonu, stávají se z nás dobří přátelé. Na druhý

den jsme si prohlédli kameny, ze kterých jsme měli měsíc tvořit.

Byly to menší valouny zandezitu – sopečného kamene, jež vyvrhla

sopka Taranaki, hora se zasněženým vrcholkem vypínající se

opodál. Vybral jsem si dva největší valouny, abych z nich vytvořil

sopečný vítr ve formě ženské postavy. Sympozium začalo a

zanedlouho byla zelená pláň pokryta kamenným prachem. Letní

slunce pálilo. I tehdy, když bylo pod mrakem, bylo nebezpečné.

Pokožku bylo potřeba často chránit krémem svysokým ochranným

faktorem. Sympozium nebylo nijak striktně organizováno. Každý

tvořil podle svých možností. Ve městě se nachází muzeum Puke

Ariki, kde vtu dobu probíhala výstava Parihaka (což bylo i tématem

sympozia). Parihaka připomíná smutné výročí Nového Zélandu,

kdy kolonizátoři v ěznili zejména maorské muže, kteří se nechtěli

přizpůsobit nově zavedeným zákonům. Byl to i všeobecný úpadek

maorské kultury, protože mnozí z nich v zoufalství propadli

alkoholismu. Bílé peří vmnohých podobách mohlo symbolizovat

usmíření. Výstava zahrnovala instalaci maorských uměleckých

předmětů. Zaujaly mne zejména řezby ve dřevě, kostech nebo v

jadeitu. Rozvlněný spirálovitý systém na povrchu artefaktů zajisté

ovlivnil i moji budoucí tvorbu. Podobně bylo pojato i tetování,

které má na Novém Zélandu bohatou tradici. Muži mají tetováním

pokrytou celou tvář, zatímco u žen se používá tetování pouze na

spodním rtu a bradě. Všiml jsem si také dobových fotograií, které

zobrazovaly různé životní situace obyvatel v minulém století,

vdobě kolonizování severního ostrova Nového Zélandu. Parihaka

stále připomíná narušení starých tradic a ztrátu území Maorů, kteří

se stále hlásí o svá práva. V paměti mi utkvěla fotograie mladé

maorské ženy sedící před tradičním maorským domem. Měla ve

vlasech bílé peří. Vnukla se mi představa čekání na manžela, který

je neprávem uvězněn. Ve

městě se také nalézá kvalitní

galerie moderního umění.

Byla v ní futuristická výstava

od autorů různých zemí

zaměřená na ničení životního

prostředí. Ačkoli je v Novém

Zélandu př í r o d a ve l m i

zachovalá, je zde jiný problém

– příliš silné sluneční záření

způsobené nedostatkem

ozónové vrstvy.

Baba ve větru. Tak jsem

nakonec pojmenoval dílo

z andezitu. Esovitě zvlněná

postava ženy oděná do

dynamicky se vinoucích

drapérií, jejichž systém

spirálovitě obtáčí celou iguru.

Zde jsem také použ i l

jednoduchých kresebných

reliéfů inspirovaný c h

maorský m t e t o v á n í m .

Samotný portrét ženy má

tradiční tetování na spodním

rtu a bradě. Tato socha byla

vybrána pro instalaci ve

veřejném prostranství na nově

Baba ve větru , New Plymouth

Nový Zéland, andezit, 2004

zbudovaném náměstí před muzeem Puke Ariki v centru města

New Plymouth. V průběhu sympozia jsme mimo jiné navštívili

maorskou vesnici a zúčastnili se velmi působivého obřadu. Přivítání

sMaory je také velmi speciické – dotekem čela hlavy. Na sympoziu

často nás navštěvoval ve městě ceněný umělec – Filipe Tohi. Filipe

Tohi pochází zostrovů Tonga a usídlil se před lety vNew Plymouth.

Vjeho domě – ateliéru a před ním se nachází nesmírné množství

jeho prací od kreseb a maleb přes dřevěné konstrukce až po sochy

zandezitu. Vté době měl svoji výstavu vnedaleké galerii. Jeho dílo

mne upoutalo svou až vědecky pojatou ilozoií zjeho ostrovů. Na

závěr vernisáže mu pomáhal jeho mladší bratr, jenž strávil také

delší dobu v Indii. V průběhu promítání na závěr výstavy

představoval astronomická fakta jeho předků, které následně

použil ve své tvorbě. Později jsem viděl i jeho monumentální

kovové realizace v New Plymouth a Aucklandu vycházející z jeho

ilozoie. Po skončení sympozia jsem totiž měl tu čest pobývat asi

týden vdomě Filipe Tohi. Stále větší množství faktů vnašem umění

jakoby nás vněčem spojovalo.

IV. Pobyt ve Wellingtonu

Loučím se s Mistrem Tohi a přáteli ze sympozia a odjíždím

s Johnny Turnerem do Wellingtonu. Jede s námi i jeden sochař,

který svá kamenná díla opracovává výhradně sekerou, nenosí obuv

a své mládí strávil vbuši.

Ve Wellingtonu totiž žije Johnny Turner, takže jsme měli možnost

se více seznámit. Wellington je hlavní město Nového Zélandu,

kompaktní svým urbanismem a kulturním a politickým centrem

země. Vyznačuje se rušným tempem, původními kamennými

stavbami kombinovanými smoderní architekturou. Ve Wellingtonu

je také větší množství galerií a sbírka monumentálních soch

vparku (mimo jiné i Henry Moore). Toto město vůbec má hodně

pochopení pro umění. Byla zde organizována sochařská sympozia,

znichž mnohá díla jsou umístěna ve městě. Moderní architektura a

kolorit města řadí Wellington mezi světové metropole. V Muzeu

Nového Zélandu Te Papa jsme kromě geograického oddělení a

různých technicky vyvinutých expozic shlédli také expozici

věnovanou maorské kultuře. Za pár dní po našem příjezdu přijeli

také dva účastníci newplymouthského sympozia z USA, takže

mohli jsme probrat detaily našeho příštího setkání v Americe.

Voblíbené restauraci Johnnyho, kde se vyjímá jeho menší dřevěná

socha, jsme si dali výborný sýr. Město Wellington je kosmopolitní.

V noci, když jsem jel taxíkem a odpověděl černošskému taxikáři

odkud jsem, radostně zvolal „Čeko – na druhé straně Země, to

znám!“

V. Cesta na Jižní ostrov

Nový Zéland se skládá ze dvou dominantních ostrovů –

Severního a Jižního. Město Wellington je výchozím místem pro

cestu na Již ní ostrov. Loď překonávající mořsk o u

třicetikilometrovou úžinu přistává v Pictonu. V Pictonu je i

námořnické muzeum, ale vtu dobu bylo již zavřeno. Jako všude je i

zde vpřístavu možnost zapůjčení automobilu. Já však pokračuji ve

svém putování jako obvykle – autobusem a pěšky.

VI. Christchurch

První moje zastávka končila ve městě Christchurch. Je to největší

město Jižního ostrova a vyniká velkým centrálním náměstím (což

v novozélandských městech není obvyklé), jemuž dominuje

katedrála. Stále se zde dodržují staré anglické tradice. Dlouhé

bloudění a shánění noclehu bylo bezúspěšné – tak jsem přečkal

noc s divokými kachnami pod mostem, protože parky jsou zde

čisté a přehledné. Připadám si jako vLondýně. Nechybí zde ani líně

se vinoucí řeka Avon podobná Temži.

VII. Timaru - návštěva maorských skalních kreseb

Městečko Timaru vzdálené 160 km od Christchurch není svou

velikostí a významem z turistického hlediska příliš zajímavé.

Jedinou zvláštností je místní galerie a muzeum se zajímavými

exponáty. Skutečným důvodem, proč jsem přijel do Timaru byly

maorské skalní kresby. Po příjezdu do města jsem si koupil sendvič

a přemýšlel, kam se vydat. Místo se skalními kresbami bylo totiž

poměrně vzdálené a také na soukromých pozemcích. Přesto jsem

si vzal taxíka a jel směrem k Pleasant Point, kde se podle mapy

mělo místo nacházet. Začalo hustě pršet, ale jen krátce. Nicméně

všude bylo mokro. Na farmě vlastníka nikdo nebyl a protože už

bylo odpoledne, vyrazil jsem na vlastní pěst směrem k velkým

kamenům. Cesta to však nebyla jednoduchá. Pozemky byly

oploceny elektrickými dráty, takže jsem dostal nejednu ránu při

přelézání. Pocit, že se nacházím na soukromých pozemcích, nebyl

příjemný. Byla to však pro mne jediná možnost vidět kresby.

Ostatně poutník by měl být doma všude – neexistují pro něj

hranice. Pokračoval jsem tedy i nyní bez zastavení. Jen aby tu

nebyli hlídací psi, přemýšlím nahlas. V dálce jsem ale zaslechl

štěkot. Sehnu se kzemi a ani nedýchám, naštěstí si mne nevšimli.

Psi se ztratili a já pokračuji vchůzi. Krajina se vlnila jako obrovská

drapérie. Najednou terén stoupá a na jeho vrcholku spatřuji

obrovské balvany. Přicházím blíž a mám velkou radost. O čem jsem

snil uvidět je právě přede mnou! Za zamknutou železnou mříží jsou

na skále stylizované lidské a zvířecí postavy v dynamických

pozicích. Detailně studuji každou kresbu a přemýšlím nad dnešním

dobrodružným dnem. Jsem tu jen já a ty skály. Nikde nikdo. Začíná

se stmívat a já jsem se rozhodl, že strávím noc na tomto magickém

místě. Večer opět začalo krátce pršet. Já zahalený do spacího pytle

jako mumie naslouchám zvláštním zvukům noci. Najednou se ke

mně blížilo nějaké zvíře. Asi kůň nebo jelen. Hrozně jsem se vyděsil.

Zakřičím na ten blížící se stín! Zastaví se to a po chvilce prchá.

Snažím se usnout, ale je mi zima. Na skálu přilétá dravý pták. Podle

velikosti to mohl být orel. Mezi skalami, kde jsem ležel, profukoval

silný vítr. Měsíc se schoval za mrak a byla úplná tma. Konečně se

rozednívá, loučím se s tímto posvátným místem a vycházím za

rozbřesku. Čeká mne totiž „trnitá cesta“ zpět. Na elektrické oplocení

se netěším. Někdo mi může říct „máš toto za potřebí?“ a já vždy

odpovídám bez přemýšlení „mám!“. Tak teď se poutníku trap, když

jsi chtěl vidět kresby. Konečně opouštím soukromý areál a jsem

opět volný. Nacházím se v místech, kde není zavedena běžná

infrastruktura. A já bych měl dorazit odpoledne zpět do Timaru,

protože musím stihnout spoj do Dunedinu. Jdu pěšky silnicí na jih.

Autobusová zastávka stojí opodál. Bus však jezdí jednou denně a

v neděli (což zrovna byla) nejezdí vůbec. Pokračuji v chůzi a

každým krokem přemýšlím nad včerejšími kresbami. Asi po deseti

kilometrech přichází únava. Usedám na cestu před rozdělenými

cestami. Na druhé straně je farma svelkým množstvím krav. Mapa

říká, že pokud zabočím, může být cíl blíž. Odbočuji a jdu do

neznámé krajiny téměř bez civilizace. Po několika dalších

kilometrech vím, že pro mne již není cesty zpět. Ten den slunce

pálilo a po dešti ani památky. Konečně přicházím kmístu, odkud

vidím menší vesnici. Jeden dům jako druhý. Všude ale ticho a

prázdno. Projdu osídlením a mám štěstí! Na konci vesnice je

benzínová pumpa a mají otevřeno. Čas odjezdu autobusu zTimaru

se blížil, proto volám taxi. Jsem nazpátek a poslední. Dveře

autobusu se ihned za mnou zavírají. Čeká mne mé nejjižněji

navštívené místo na Zemi – Dunedin.

VIII. Dunedin – jediné hnízdiště albatrosů na Zemi

Dunedin se nachází 190 km jižně od Timaru na jihovýchodním

pobřeží Jižního ostrova. Autobus jel celou cestu po pobřeží, takže

byl krásný výhled na moře. Najednou se autobus zastavil a všichni

cestující vystoupili ven. Ihned jsem pochopil. Přímo pod námi na

pláži dováděli lachtani. Byl to úžasný pohled. Jejich lesklá černá

těla splývala s tmavými řasami v absolutně čistém moři. Někteří

skákali po kamenech a nás si vůbec nevšímali. Byli zaneprázdněni

sami sebou v posledním ráji na Zemi. Řidič přerušuje naše

pozorování a pokračujeme dále na jih. Do Dunedinu přijíždíme

pozdě večer. Všichni, jak je všude zvykem, mají další odvoz, čekají

na ně známí nebo rodiny, jen na mně nečeká nikdo. Ale vtom je ta

krása svobody. Ta neplánovanost, řešení situací postupně, jak

přicházejí, ta volnost… vítr vane z Antarktidy. Nacházím se na

nejjižnějším místě, kam jsem došel. Království největšího ptáka na

Zemi – albatrosa. Albatros má vůbec zvláštní poslání. Každý rok

obletí celou zeměkouli mezi Antarktidou a jižními kontinenty a

hnízdí pouze vDunedinu. Nicméně je noc a musím řešit, kde složit

hlavu. Procházím nočním městem, míjím nádražní muzeum a

pokračuji do centra, kde v parku je monumentální katedrála.

Spletitá síť uliček mne zavede do osmihranného centra města, kde

se nacházejí bary. Ale i ty se pomalu zavírají. Hotel již nehledám.

Následuji cestu poutníka, proto se musím spokojit se situací, jaká

je. Pokračuji vchůzi a nacházím se asi vprůmyslové zóně, protože

vidím jen vysoké pozinkované ploty a nahoře navíc elektrická

ochrana. Zastavuji se pod mostem. Je však železniční a koleje jsou

mi přímo nad hlavou. Vracím se zpět k  nádraží. Cestou míjím

ragbyové hřiště a únavou uléhám na hrací plochu za stříhaný živý

plot. Ráno nastala trapná situace. Konalo se ragbyové utkání a já

jsem bivakoval přímo na hřišti. Rychle jsem se sbalil a zmizel.

Ospravedlňovat se či vysvětlovat, co tam hledám, nemělo smysl.

Dunedin je poměrné vybavené město. Pořídil jsem si zde kameru,

abych zdokumentoval let albatrosů. Samotné hnízdiště se nachází

na poloostrově Otago za městem vRoyal Albatros Centre, kde jsou

prohlídky s průvodcem. Autobus na poloostrov odjíždí nedaleko

supermarketu. Tam totiž tradičně řeším stravování. Autobus má

mnoho zastávek. Ta poslední však končí v ráji albatrosů. Za

poměrně vysoké vstupné jsem s malou skupinkou mohl navštívit

vědecké a pozorovací pracoviště, jejichž budovy se nacházejí

přímo uprostřed hnízdiště. Velkými okny vidíte létající, přistávající,

chodící nebo hnízdící ptáky. Ve vzduchu obři, na zemi velikosti

husy. Tělo albatrosa je poměrně krátké, když však roztáhne

důmyslně poskládaná křídla, promění se rázem v letadlo. Jeho přes

tři metry dlouhá křídla se ve vzduchu téměř nehýbou. Pták pouze

přizpůsobuje křídla směru a síle větru. Pozorování albatrosů ptáků

mne inspirovalo natolik, že zde vznikla myšlenka vytvořit

Antarktický a Arktický monument. Nedaleko centra albatrosů se

totiž nacházelo místo, kde se zdržují žlutoocí tučňáci. Zčasových

důvodů jsem ale toto místo nenavštívil. Loučím se s tímto

inspirativním místem a pokračuji nejbližším spojem do

Queenstownu – mekky adrenalinových sportů.

IX. Zastávka vQueenstownu

Ne že bych byl fanoušek adrenalinových sportů, ale jako poutník

bych měl toto místo posoudit nezávisle. Po dlouhé a klikaté cestě

autobusem zDunedinu přijíždím do Queenstownu, vzdáleném 290

km severozápadním směrem. Město samotné leží pod působivou

panoramou Jižních Alp, jejichž zasněžené vrcholky jsou večer

nasvětleny. Toto, pro mne nesourodé turistické místo, je plné

sportovních a oddechových aktivit. Já však tradičně jako všude

jinde se spíše zajímám o to, vkterém křoví mohu večer hlavu složit.

Někdy si připadám, že tento způsob nahlížení na svět je podobný

ilozoii bezdomovců. V rušném dni jsem shlédl hlavní turistické

atrakce. Podnikl jsem výjezd lanovkou na nejvyšší bod města.

Výhled ztohoto místa byl fantastický; nedozírné roviny a na druhé

straně ostré obrysy pohoří Jižních Alp a nad tím vším se na stožáru

vlnila novozélandská vlajka. Po návratu do „základního tábora“

lanovky jsem zbytek kopce sešel mezi sportovně naladěnými

turisty sjíždějící kopec na umělých bobových drahách. Ani mne

nenapadlo podobně skotačit. Scházel jsem pomalu a zamyšleně a

okolní ruch jsem vnímal jako inspirativní kulisu. Zde mne napadla

konkrétnější podoba a umístění monumentu albatrosa. Skokanské

můstky lyžařů mají přece svou dynamickou architekturu. A lyžař,

který se odráží zmůstku, to je přesně ten moment, který bych chtěl

zpodobnit jako poctu k tomuto královskému okřídlenci

(albatrosovi). A umístil bych ho na nejjižnějším místě na Zemi – na

Ohňové zemi vJižní Americe. Právě tam totiž albatrosi každoročně

prolétají. Přesně na druhé straně zeměkoule, v Beringově průlivu,

chci zbudovat protilehlý monument věnovaný ledním medvědům.

Den byl u konce a začalo se stmívat. Dole ve městě bujel přirozený

ruch a za ním už svítila do tmy nasvětlená kulisa hor. Sedím na

lavičce a pozoruji hvězdy na obloze, znichž jedna za chvíli zhasne.

Vrcholek hory totiž, kde jsem byl ve dne, se proměnil vjednolitou

svítící hvězdu. Všechna světla restaurace a stanice lanovky splynula.

Zdalipak je to podobné i na nebeských hvězdách. Mikrosvět té

jedné hvězdy po půlnoci zhasl a já hledal jenom malé místo, kde

bych nerušeně usnul. Všude vokolí však bylo rušno. Scházím přes

potok do méně osvětleného lesního porostu a nacházím se ve tmě.

Mírný sklon terénu nebyl překážkou, protože únava byla silnější.

Rozkládám karimatku a pomalu usínám. Okolní zvuky vlese však

působily rušivě. Najednou se odněkud ke mně blížil asi velký pes.

Vyskakuji ze spacího pytle, abych ho zahnal, on odběhl, ale ne

daleko. Tu noc jsem opět nespal.

X. Hokitika a návštěva Roryho

Ráno vyčerpán usedám do autobusu, který mne přemísťuje

severním směrem na severozápadní pobřeží Jižního ostrova

v Tasmánském moři. Hokitika je vzdálená 500 km od

Queenstownu. VHokitice se mohu zdržet pouze jediný den. Čeká

mne zde Rory, sochař z newplymoutského sympozia. Pochází

z Irska a usadil se zde před několika lety. V Hokitice se vítáme,

projíždíme spolu městem a navštěvujeme několik galerií.

VHokitice totiž je bohatá tradice řezeb zjadeitu a nefritu, která se

tu nalézají. Přesunujeme se do jeho sídla. Když jsem se ho na

sympoziu zeptal, proč se usadil na Novém Zélandu, okamžitě

odpověděl: „Polož mi tuto otázku, až uvidíš moji zahradu“. A

skutečně. Místo, kde Rory sídlí, je opravdu jako vystřiženo

z pohádky. Na lesní cestě za městem malý dřevěný patník

splechovou značkou označuje, že zde bydlí Rory s rodinou. Jeho

zahrada spíše vypadá jako les, za kterým zahýbá mohutné rameno

řeky, v němž se odráží rozsáhlé panorama pohoří Jižních Alp. Rory

totiž je zarytý environmentalista (ekologický aktivista). Ještě

v Německu, odkud je jeho žena, byl spolu s dalšími aktivními

odpůrci ukládání jaderného odpadu. I on si zabetonovával nohy do

sudů stojících na cestě, aby alespoň pozdržel kamiony snákladem.

Německou vládu stojí zdržení způsobené těmito mladými lidmi

nemalé prostředky. Ale zde vHokitice prý komerční kácení stromů

nebo průmyslové aktivity jsou střeženy místními obyvateli, kteří

tlačí vládu, aby nedevastovala životní prostředí. Rory tvrdí, že Nový

Zéland je poslední ráj na Zemi. A já mu jen dávám za pravdu.

Ukazuje mi okolí města a také dřevěné sochy, které vnich vytvořil.

Jeho tvorba vychází z keltských ornamentů, které kombinuje

smaorskými. Vzniká tak dílo které svou dynamikou a opakováním

svých patentů (motivy, které autor užil a opakovaně používá)

navazuje na tradice ze svého domova a na zdejší tradice.

Nechávám mu podrobné geologické mapy Jižního ostrova, které

jsem koupil vChristchurch. Debatujeme dlouho do noci o sochách,

o sympoziích a o Novém Zélandu. Přespávám v jeho zahradním

domku a sním o tučnácích.

XI. Loučení s rájem

Ještě za rozbřesku mne Rory odváží na autobus. Linka do Pictonu

opouští Hokitiku už v6 hodin ráno. Rychle se loučíme mezi dveřmi

autobusu. Autobus projíždějící vnitrozemím příčně křižuje severní

část Jižního ostrova. Kopcovitá krajina je protkána průzračnými

řekami a dynamickými vodopády. Jižní ostrov je stále bohatý i na

původní lesy. Moře bylo ale neklidné. Stejně jako ve Wellingtonu i

zde jsou lokální záplavy. Jdu přímo k domu Johnnyho. I on není

doma, protože ho voda odřízla, když se vracel zPorirua. Přesto se

za dva dny vrací. Jdu mu pomoci vytáhnout z moře kmen

australské borovice, který zde doplul pravděpodobně zTasmánie.

Omlácený povrch červeného dřeva již nyní má svůj příběh. Chce do

něj vložit kus bazaltu (vyvřelá hornina tmavého odstínu tvrdostí

žuly). Oba se shodujeme, jak šílený, ale zároveň krásný život může

mít sochař. Krátce poté, co se lopotíme s kusem dřeva v hustém

dešti a dostáváme ho do jeho ateliéru, mne Johnny odváží na

letiště. „Na shledanou za půl roku vAmerice!“, voláme ještě na sebe

vletištní hale. Na wellingtonském letišti visí na stěnách vodletové

hale kostýmy, které byly použity při natáčení slavného ilmu Pán

prstenů. Letadlo má několikahodinové zpoždění pro nepříznivé

počasí. Na letišti v Aucklandu na mne čeká Filipe Tohi. Kvůli

zpoždění letadla propásl jsem jeho vernisáž v knihovně

v Aucklandu. Samotná premiérka totiž odhalovala před budovou

jeho novou sochu z nerezi. Stěrače auta marně zápasí s hustým

deštěm. Večerními ulicemi protékají kaluže vody. Budova knihovny

je stále osvětlená a před ní jako krystal diamantu září Tohiho dílo.

Důmyslně poskládané trubky zleštěné nerezi tvoří kosočtvercový

objekt, který je detailem jednoho z tisíců Tohiho projektů o

nekonečnosti času. Filipe mně převáží do domu své známé, která

pracuje vaucklandském muzeu a vytváří v něm expozice. Loučím

se s Filipem a předávám mu své písemné doporučení pro jeho

účast na changchungském sympoziu v Číně. Jeho tvorba i osoba

mě velmi oslovila. Letadlo do Singapuru mi odlétá na druhý den po

obědě. Ráno se spěšně přesunujeme sTohiho známou do muzea.

Mám tedy sebou opravdu profesionálního průvodce. V Auckland

Museum, jak se oiciálně nazývá, je zcela jedinečná sbírka

maorského umění, ale i umění národů Nové Guiney a všech národů

ostrovů Polynésie a Mikronésie. Vystavené předměty dokazují

tvůrčí bohatost a kulturní poselství umění přírodních národů pro

naši i budoucí generace.

Výstava Amazonia a Taranaki vLašské galerii vSedlištích

Stalo se již tradicí, že vždy po svém návratu ze světa uspořádám

za pomoci mých přátel výstavu doma, vSedlištích, vLašské galerii.

Nejinak tomu bylo i po mém návratu z Nového Zélandu. Výstavu

zahájil významný český fotograf profesor Jindřich Štreit. Byly zde

vystaveny nejen velkoplošné fotograie mých soch Amazonia

vBrazílii a Baba ve větru na Novém Zélandu, ale i fotograie, knihy,

pohlednice, katalogy a originální artefakty, mušle, kamínky a

semena či listy stromů z různých míst, které jsem navštívil vobou

exotických zemích. Pro všechny artefakty a rostlinné části jsem

vyrobil skleněné vitríny. Výstavní prostory galerie doplnila tehdy

zatemněná místnost, kde jsem nainstaloval kompozici „snícího

poutníka v Amazonii“. V této místnosti byla pověšena pravá

indiánská houpací síť hammock (visuté houpací lůžko) a po

stěnách zobrazeny skalní kresby z Amazonie. Ultraialové světlo

dodalo instalaci zvláštní atmosféru. Součástí výstavy bylo i

promítání dokumentů vsedlišťském kině, které jsem natočil vobou

zemích. Na vernisáž a na promítání se přišlo podívat 200

návštěvníků.

Gaia a realizace zahrady vPraze – Zbraslavi

Po návratu z Nového Zélandu a po úspěšné výstavě v Lašské

galerii jsem zůstal několik měsíců v České republice. Realizoval

jsem totiž vPraze na Zbraslavi velký projekt. Jednalo se o zahradu,

obelisk a fontánu. Vtéto kompozici jsem použil zásady Feng-šuej,

kterými se zabývám. Vzhledem krůzným dodavatelům musel jsem

koordinovat celou stavbu tak, aby jednotlivé části projektu mohly

být zrealizovány, mimo jiné i žulový obelisk vyrobený převážně

strojně. U fontány tomu bylo ale jinak. Celou sochu jsem prakticky

zhotovil sám s pomocí asistentů. Věhlasná bohyně Gaia – matka

Země - zosobňuje naši planetu jako živý organismus. V této

skulptuře je jak koloběh vpřírodě, bezčasovost a monumentalita,

tak pocta starým civilizacím. Sedící ženská igura s výrazným

obličejem vztahuje své dlaně před sebe. V náručí se snaží udržet

vodu, která jí však přetéká přes paže všemi směry. Vhladině vody

zírá na zrcadlící se oblohu. V tomto díle je zašifrováno poselství,

které se týká Země a nás samotných. Tato skulptura vysekaná

z mrákotínské žuly je instalována uvnitř zahrady Patium na

mozaikové desce, jejíž součástí je obelisk. Obelisk stejně jako socha

Gaia jsou orientovány na hvězdu Polárku. V mozaikové dlažbě je

zpodobena dvojitá spirálovitá šroubovice, jejíž střed je samotná

Gaia. Socha je zároveň fontánou a ve večerních hodinách je

osvětlená. Práce na soše začaly přímo vžulovém lomu vMrákotíně.

Vylomený blok byl kolosální. 27 kubíků hmoty sváhou 80 tun! Bylo

jasné, že tímto kolosem nebude možno manipulovat. Ze skály

vystřelený blok dopadl přímo do uměle vytvořeného jezírka vody,

vněmž zcela zmizel. Bylo nutno nejdřív vodu odčerpat, abych se

vůbec kbloku dostal. Ktéto práci jsem měl kdispozici pomocníky

z kysuckého Slovenska. Také oni netušili, jaká nás čeká dřina

v příštích několika měsících. Nicméně práce byly začaty. Po

odčerpání vody se před námi objevila skutečná hora kamene,

v němž lidské měřítko se ztrácelo. Krychle o straně 3 metry! Bylo

nutné dokoupit potřebné nástroje: žebřík, vrtačku, kompresor,

sbíječky, diamantové kotouče, úhlové brusky, různé druhy sekáčů

ztvrdokovu. Seznam každým dnem jen stoupal, protože samotné

opracování tohoto druhu žuly bylo velmi pracné, o rozměrech ani

nemluvě. Odvrtáním nejdříve horní strany krychle jsem se zbavil

přebytečné hmoty a utvořil tak podobu válce. Na zaoblenou

plochu jsem nakreslil základní přední siluetu postavy Gaia, kterou

jsem podobným způsobem odvrtal a osekal. Totéž jsem učinil i

zboční strany. Kamenný blok tímto způsobem ztratil přes polovinu

váhy. Stále však se s ním nedalo pohnout. Začaly práce se

zaoblováním stále hranatého tvaru až hmotnost klesla pod třicet

tun. Speciální dopravou jsem přemístil kámen do Ruzyně přímo za

letiště. Práce byly totiž natolik hlučné a prašné, že jsem si nemohl

dovolit pracovat vblízkosti žádného obydlí. Letiště se mi jevilo pro

tuto situaci ideální. A také pokud bych potřeboval práce přerušit a

odletět jinam, stačilo se oprášit, vzít sebou nástroje a nasednout do

letadla (což se také později stalo). Vzhledem ktomu, že práce na

tomto kvádru byly opravdu nekonečné (mimo toho jsem ještě

pracoval na spodní části sochy, polokulovitém tvaru z růžové

španělské žuly) a čas odletu do Ameriky se blížil, nasadil jsem práce

nonstop, tedy i vnoci. Měl jsem tři pomocníky ve dne a tři v noci.

Samotní pomocníci byli chlapi jako hory a horníci. Řekli mi že ani

v dole není taková dřina jako na mé soše. Dva z nich práce

zanechali a odjeli. Byl to velký fyzický a psychický nápor. Já osobně

jsem pracoval s nimi, a to jak ve dne, tak i v noci. Už ani jsem

nerozlišoval, vkteré části dne pracuji a vkteré odpočívám. Zalehl

jsem přímo vyčerpáním do stanu se sluchátky na uších, abych

alespoň chvíli si odpočinul. Těsně před odletem do Ameriky jsem

práce zanechal. Tam mne totiž čekala další socha pro realizaci. Je

také nutné jednu sochu opustit a pracovat na jiné, protože vám

dochází inspirace. Po návratu tuto inspiraci získáte a opět můžete

pokračovat vdíle.

Mír – monument pro Ground Zero vNew Yorku

I. Přílet do New Yorku

Celá záležitost byla spojena s konáním mezinárodního

sochařského sympozia v americkém státě Maine, ve městě

Damariscotta, kam jsem byl vybrán. Po příchodu na americkou

ambasádu vPraze jsem konzulovi představil svou dosavadní práci

ve světě a sdělil mu, že hodlám vytvořit sochu pro New York.

Nejdřív mi nevěřil, ale po shlédnutí fotograií mých realizací a

přečtení zvacího dopisu ze sympozia jsem ho přesvědčil. Dostal

jsem vízum na 10 let. Po zkušenostech se sochou Gaia jsem vzal

sebou opravdu dostatek nářadí. Celkově toho bylo přes 80 kilo.

Musím přece v Americe zanechat velký monument. A když

monument, tak vNew Yorku. Již na ruzyňském letišti jsem působil

podezřele. Mé batohy naplněné ocelovými sekáči nebudily u

letištní kontroly důvěřivost. Ihned jsem byl podroben osobní

prohlídce. Jistě si dovedete představit pohledy lidí, kteří měli letět

se mnou po New Yorském teroristickém útoku. Byl jsem však

klidný, protože do Ameriky, stejně jako všude jinde, jsem šel jen

s dobrými úmysly. Ještě zaprášené sbíječky, sekáče a vrtačky ze

sochy Gaia jsem postupně pokládal na vyblýskanou podlahu

nového letiště. Předložil jsem letištní hlídce dokument, že letím na

sochařské sympozium a fotograie již zrealizovaných soch.

Pochopili, že nejsem žádný turista nebo obchodník ale poutník -

sochař. Přesto, že se asi s touto situací ještě nesetkali, přijali mne

kletu. Přistání vNew Yorku mělo podobný scénář. Konečně jsem

našel jedinou úschovnu zavazadel. Za jeden den chtěli po mně

nekřesťanských 40 dolarů. Neměl jsem však jinou možnost. Beru si

jen fotoaparát a pas. Jeden muž na letišti jakmile slyší, že jsem

Čech, mi povídá: „Vaši fotbalisti vyhráli“. Odpovídám mu: „Jsem

sochař, fotbal mne nezajímá“. Nacházím autobus, který jede do

centra města. Tam, kam se blížíme, je opravdový ruch. Ulice jsou

zaplněné žlutými taxíky, automobily vytvářejí vširokých ulicích

dopravní zácpy, po chodnících korzují lidé snad všech národností

světa. A nad tím vším nedohledné vertikály mrakodrapů jako

dlouhé tyče končící v oblacích. To Hongkong byl mnohem

impozantnější, vzpomínám na svůj pobyt vČíně. Autobus

zastavuje, jsem v centru New Yorku. Po chvíli přicházím na další

autobusové nádraží, abych si koupil jízdenku na spoj do Portlandu.

Na moji otázku, jestli zde mají úschovnu zavazadel, zaměstnanec

udiveně odpoví, že v Americe úschovny neexistují. Údiv byl

samozřejmě i na mé straně. Tak toto rozhodně není místo pro

poutníka! Používají se zde pouze taxíky a přespává v hotelech.

Nedá se nic dělat, kupuji lístek na zítřejší ranní spoj. Mám přesně 15

hodin na to, abych prošel New York, uviděl Ground Zero, vrátil se

na letiště pro nářadí a stihnul autobus do Portlandu. Vyrážím do

ulic. Stmívá se a já zcela vyčerpán přicházím na Times Square.

Reklamy a ruch všude okolo dělají znoci den. Množství obchodů a

barů je otevřených, taxíky mají napilno. Usedám na chodník. Za

chvíli přede mnou přijíždí štáb televize a snad natáčejí zde ilm

nebo jen zpravodajství? Nevím, usínám vyčerpáním na chodníku.

Probouzím se po chvíli. Ruch na Times Square utichl. Jen svítící

reklamy opakovaly do tmy svoji každodenní show. Pokračuji ve své

noční pouti k místu, které otřáslo světem. Ground Zero na

Manhattanu se od doby svého vzniku pyšnilo tak zvanými

„Dvojčaty“, které byly také nejvyššími budovami města a se Sochou

svobody tvořily hlavní symbol New Yorku. Teroristické útoky vzáří

2001 však proměnily toto místo vpustinu. Jen hluboká hrozivá díra

zůstala po mrakodrapech. Přes tři tisíce lidí zde zahynulo. Přicházím

na místo za rozbřesku. Ve městě již začíná čilý ruch. Ohrazená

plocha, vníž probíhá stavba nového obchodního centra, je poseta

informacemi o historii tohoto místa a také o jejím smutném konci.

Obcházím plochu dokola a hledám příhodné místo pro svou novou

sochu. Při fotografování jsem upozorněn jedním chodcem, abych si

dával pozor, že mohu být zatčen policií. Zanechávám toto místo

vpoklidu. Čas mého odjezdu se blíží. Metro mne převáží na letištní

autobus. Při návratu zpět do města cítím každým krokem, že

jakýkoli pohyb smým nářadím bude problematický. Pouhé přejítí

rušné ulice nebylo jednoduché. Ale taxíka jsem si zkrátka nemohl

dovolit. Hodina odjezdu busu se nemilosrdně blížila. Složitě běžím

do stanice a po eskalátorech do podzemí. Autobus již byl připraven

kodjezdu. Řidič ale nesouhlasí, abych zavazadlo převážel. Za další

příplatek nakonec svolí. Tak se opět autobus stává mým tradičním

útočištěm k odpočinku. Portland je vzdálen přes 600 kilometrů.

Probouzím se, když bus křižuje Boston, město velmi podobné New

Yorku.

II. Maine – místo konání sympozia

Do Portlandu autobus přijíždí za tmy. Volám Jessemu, který po

hodině přijíždí. Spolu s ním je i Johnny Turner – moji přátelé

zNového Zélandu. Ani mi nevěří, že jsem přečkal noc vNew Yorku

bez úhony. Míjíme lesní a zemědělskou krajinu. Stát Maine totiž je

jedním zmála států USA, kde zemědělské zvyky z minulosti stále

přetrvávají. Bylo to také první a nejbližší místo, kde přijížděli

kolonizátoři z Anglie. Zajíždíme do hlubokého jehličnatého lesa,

kde Jesse žije a kde je také první část konání sochařského

sympozia.

Jeho lesní usedlost již žije sympoziem. Otec Jesseho žil léta

v Japonsku, postavil dům, který zčásti neskrývá japonské vlivy.

Profesor sochařství Katsumi Ida mne vítá u vchodu. Nedávno

přiletěl zdalekého Japonska. Spolu sJohnnym Turnerem přiletěl i

další protinožec z Nového Zélandu, Barry, maorský sochař, také

jeho znám z newplymoutského sympozia. Mladší výtvarnice

korejského původu z New Yorku přijela autem pár hodin přede

mnou. Kdybych to tušil, mohli jsme jet spolu. Když ráno, po

japonské snídani, vybaluji své nářadí, všichni souhlasně oceňují

jeho kvalitu. Růžovou menší sbíječku si Katsumi dokonce tak

oblíbil, že jsem mu ji později koupil a zaslal z Prahy. V lese, kde

Jesse žije, je kromě hustých jehličnatých stromů také menší

naleziště bazaltu a žuly (bazalt – tvrdá hlubinná vyvřelina tmavého

odstínu). Každému sochaři

nabídl různé druhy kamene

pro tvorbu. Já, jenž jsem si

usmyslel, ž e v y t v o ř í m

monument pro Ground Zero,

jsem se nemohl spokojit ani

s jedním. Byly malýc h

rozměrů. Koupil jsem od

Jesseho blok místní bílé žuly

ležící v křovinaté dolině. Byl

přes osm stop dlouhý (stopa,

míra používající se v USA je

shodná s délkou 30,48 cm).

Právě vněm jsem totiž zhlédl

budoucí zvlněnou ženskou

postavu. Když pomocí jeřábu

dosedla pětitunová masa

kamene na pracovní místo,

mé vzpomínky na dosud

nedokončenou sochu Gaia

byly stále živé. Tento kámen

byl bělejší a světšími zrny než

u mrákotínské žuly. Nakreslil

jsem na něj základní zvlněnou

siluetu postavy. Odpoledne

jsme jeli nakoupit potřebné

elektrické nářadí. V Americe

totiž se ani vzduchové a ani

Mír, Damariscotta, USA, žula, 2004

elektrické přípojky neshodovaly s evropskými. Elektřina zde je

navíc jen 110 voltů proti světovému standartu. Odjíždíme také

navštívit nedaleký lom červené žuly. Stát Maine a sousední

Massachusetts jsou významnými nalezišti žuly a slouží pro potřeby

celých Spojených států. Velké kamenné bloky temně růžového

odstínu již ležely u vstupu do lomu. Vytahuji jízdenku

z newyorského metra, na jehož druhou stranu jsem nakreslil

siluetu pěti igur pro Ground Zero symbolizující pět světadílů. Vtu

chvíli mne napadlo, že newyorský monument může být složen

nejen z několika postav, každá v jiném postoji, ale také každá

z jiného kamene. Materiál pro jednu z nich již mám, přemýšlím

nahlas, je bílá, evropská. Ale já jsem nyní vAmerice. Nemohu přece

zapomenout na původní obyvatele Ameriky – Indiány. Mé

vzpomínky z dětství, kdy jsme si v sedlišťských lesích hrávali na

severoamerické Indiány, jsou stále živé. Temně rudé kameny se

třpytily vpoledním slunci a mně bylo jasné, že se zde určitě vrátím

vytvořit druhou iguru symbolizující asijskou a americkou rasu.

Nyní již jen zbývá najít kámen černý. Pět týdnů ale není pro

vytvoření jedné sochy dlouhá doba. Vracím se tedy krozdělanému

bloku a opracovávám i boční části. Mé nástroje dovezené zEvropy

nepracují přes noc jak je obvyklé, ale večer se zastaví. Totiž přes

noc, jak je bezprostředně po západu slunce je v Americe

nekonečné množství komárů a ne ledajakých. Ne líných jako na

Novém Zélandu, kdy vás písečné mušky za chůze sotva doženou.

Moskyti v Americe jsou skutečným problémem. A jsou rychlí,

jakmile dosednou na kůži, ihned pijí krev. Když se jednoho zbavíte,

dalších pět dosedne na stejné místo. Po náročném dni již ani

nezbývaly síly pracovat večer. Tvoříme společně v malé skupince,

každý na svém projektu. Asi po deseti dnech se všichni i snašimi

díly přesouváme do města Damariscotta, do areálu Round Top, do

výtvarného centra. Tam totiž začíná opravdové sympozium. Don

Meserve, kterého také znám znewplymoutského sympozia, se na

nás při setkání jen radostně zubil. Sochařů najednou zde bylo

okolo dvaceti včetně i těch, kteří se přihlásili do kurzu

kamenořezby. Zahájení sympozia proběhlo pod velkým vojenským

stanem. Ubytování jsme měli v automobilových přívěsech

uzpůsobených jako bytové jednotky. Sympozium bylo doplněno

také našimi přednáškami a koncerty v nedaleké dřevěné hale.

V Americe totiž je zvykem stavět budovy převážně ze dřeva.

Některé dny jsme také byli pozváni do různých rezidencí těch, kteří

zejména sympozium organizovali. Na nedalekém mořském pobřeží

je postaven historický maják ještě za koloniálních dob. Při zpáteční

cestě, vzátoce plachetnic, jsme si pochutnali na lobsterech (velcí

mořští raci žijící vseverních mořích). Dny ubíhaly a sympozium se

blížilo ke konci. Menší díla některých autorů byla prodána

zájemcům. Po instalaci svého díla na vyšší kamenný podstavec

jsem pochopil, jak je také důležité, jakým způsobem dílo

nainstaluji. Celková výška díla byla téměř 12 stop. Expresivní,

vinoucí se systém drapérií, byl podobný mým předchozím sochám.

Ženská igura měla i realistický portrét smutné ženy, jejíž pohled

směřoval k nebesům. Zkřížené ruce na hrudi symbolicky

podtrhávaly moment žalu. Pouze obličej ženy je vyleštěn, ostatní

části sochy jsou na povrchu matné. Sympozium skončilo, všichni se

vrátili do svých domovů. Pouze já ještě týden pokračuji spracemi

na své soše. Ještě se domů nevracím. Odlétám navštívit Chicago,

žije tam můj starší bratr.

III. Chicago – město umění

Letiště vChicagu je rozsáhlé. Naznačuje, že toto americké město

je nejen moderní a veliké, ale také poukazuje na spojitost města se

současným výtvarným uměním. Můj bratr, který se před lety

rozhodl žít vAmerice, přijel pro mne na letiště. Vítáme se po letech

a odjíždíme na okraj města, kde žije. Stejně jako v New Yorku i

vChicagu jsou mrakodrapy. Zdály se mi však mnohem přirozenější.

Okolní čtvrtě města jsou již složeny z menších rodinných domů

postavených těstě vedle sebe jako obrovská skládačka. Jedeme

polskou čtvrtí, která má v Chicagu významné místo. Jako každé

světové velkoměsto má i Chicago čínskou čtvrt. Jsme na místě.

Třípatrový činžovní dům s velkými a prostornými byty. Vítám se i

s jeho paní, která je původem z Polska. Do centra města spojuje

tuto čtvrť městský vlak s nablýskanými vagóny z nerezi. Protože

bratr spaní přes den pracují, využiji svůj třídenní pobyt zejména k

prohlídce města. Městské centrum se pyšní mimo působivých

mrakodrapů také bohatou sbírkou veřejných soch. Kromě

klasických pomníků jsou zde k vidění také Pablo Picasso a

Alexander Calder, jejichž monumentální ocelové plastiky svou

velikostí vhodně doplňují okolní budovy. Nemohu se nezmínit o

skulptuře Jeana Dubufeta ze syntetických materiálů a samozřejmě

dnes již klasika, mého oblíbence, Henryho Moora, jehož bronzová

plastika zdobí jeden městský park. Uprostřed Chicaga vyrostl nový

„Millenium Park“ zbudovaný, jak znázvu vyplývá, vyrostl k přelomu

tisíciletí. Rozlehlá plocha, ohraničená ze všech stran mrakodrapy, je

různorodě pojata. Velký podíl je věnován zeleni. Nepřehlédnutelné

jsou zde dvě pozoruhodná umělecká díla. Jedno z nich je

monumentální amorfní plastika „Mrak“ zleštěné nerezi anglického

umělce Anishe Kapoora. Asi 10 metrů vysoká zrcadlící se hmota

působí z dálky jako výtvor mimozemské civilizace. To

nejzajímavější se však nalézá uvnitř plastiky. Jakousi průrvou,

kterou se dá volně procházet, se dostanete do nitra plastiky.

Zrcadlící vnitřní prostor vás ohromí svými nekonečnými odrazy

vašeho vidění.

Druhá „věc“, jakási fontána a veřejná sprcha zároveň, se nalézá

nedaleko nerezového mraku. Ve dvou vysokých skleněných

hranolech umístěných naproti sobě se promítají různé obličeje lidí

všech ras. V jednom okamžiku oba obličeje naproti sobě mírně

otevřou ústa a znich vytryskne mohutný proud vody po dobu asi

deseti vteřin. Toho samozřejmě nejvíce využívají děti a rázem se

celý tento prostor promění v koupaliště. Působivý je zejména

večerní pohled. Aby můj postřeh na veřejné plastiky vChicagu byl

ucelený, pokračuji za Millenium Park, kde se nalézá kolosální

bronzová fontána. Desítky trysek z lidských a zvířecích postav

doplňují ve fontáně plovoucí divoké kachny a také holubi.

Návštěva bratrovy rodiny v Chicagu trvala krátce, přesto jsem si

z tohoto města odnesl spoustu inspirací. Můj pobyt v Americe

končí – vracím se zpět do Prahy dokončit sochu Gaia.

Doslov

Gaia, Praha Zbraslav, Česká republika, žula, 2004

Knížku Poutník vydal Emil Adamec u příležitosti odhalení jeho sochy Poutník

na kopci Baba, Bezručově vyhlídce, ke 140. výročí narození a 50. výročí úmrtí

Petra Bezruče. Současně vypovídá o Adamcově dobrodružném putování

neznámými světy, vytvořených monumentech a návratech do Sedlišť. V

Poutníkovi se také podělí o své “putování” od dětství v Sedlištích po další

místa jako je Bruntál, Plesná, Ostrava.

Emil Adamec jako poutník není chodec ani pocestný, ale neobyčejně

vnímavý pozorovatel. Mezi dnem a nocí není u něho rozdíl. Alespoň pro

cestování. Jak je to s tvorbou, najdeme I na to odpoveď. Hledání noclehu s

pohledem na město v noci, přes den pak do světla promítnuté noční vidění.

Jeho vyprávění je tak plynulé, že nám z něho uniká udání konkrétního data.

A t ak j en om s le duj em e, že “společně se vydali”, “pokračovali jsme”,

“následovala cesta”, “blížíme se”, “přijíždíme zrána”, “seznamujeme se s lidmi”,

“den byl u konce”, “letecká linka mne přepravila”, “odjíždíme”. To však vůbec

nevadí, protože je v nich skrytá místní určitost, každé spojení má vazbu na

konkrétní místo a čas.

Víc než 10 částí zhruba čtyř desítek kapitol Poutníka má v titulu Baba. To je

symbol blízkého rodného místa, kterého si autor neobyčejně váží. Okolo

Poutníka na Bezručové vyhlídce se roztáčí Adamcovo dílo a kopec Baba je pro

něho znakem. Bezručovu vyhlídku nebo kopec Baba jako znamení Sedlišť

nosí sebou ať je teprve na kraji světa, v Oščadnici, nebo velmi daleko, třeba na

Novém Zélandu. Ocenění Bezručovy vyhlídky je od Emila Adamce zasloužené

a obdivuhodné.

Ozve se u něho studium Slezských písní, které vzal sebou na cesty. I když

báseň Na pěkné vyhlídce není ve Slezských písních.

Poutník, to je čtivost a mnoho vzpomínek s podtextem obdivu k plnému se

odevzdání pro popisované situace.

Báseň Na pěkné vyhlídce

Poutníče milý z doliny,

zde zůstaň chvíli stát:

Pohlédni vzhůru z výšiny,

nestyď se zadumat.

Poutníče milý z doliny,

pokloň se, zůstaň stát:

pozdravuj krásné Beskydy,

hleď vše obdivovat

V Sedlištích 27. 10. 2012

PhDr. Josef Bartoň

Vyšlo za podpory Statutárního města

Frýdek - Místek a města Frýdlant nad Ostravicí

Tisk: Tiskárna Kleinwächter

ISBN: 978-80-87584-25-5

Literární klub Petra Bezruče

Frýdek - Místek

kolektivní člen Obce spisovatelů Praha

Almanach 2012

Ilustrace: Emil Adamec

Nový Zéland, Česká republika, Spojené státy americké

POUTNÍK

Emil Adamec

ALMANACH 2013

Literárního klubu Petra Bezruče

kolektivního člena Obce spisovatelů

Emil Adamec

POUTNÍK

Jak jsem obnovoval monarchii

Rakousko - Uhersko

Emil Adamec

POUTNÍK

Jak jsem obnovoval monarchii

Rakousko-Uhersko

ALMANACH 2013

©Napsal a ilustroval: Emil Adamec

Portrét maminky (2003)

Maminka

(Holandsko)

Sochy pro arabské krále

Sochy pro Rusko

Praha

Odry

Pochod Prahou

Teplice

100

Práce na soše Amazonia v Brazílii (2003)

101

Práce na soše Gaia v Praze (2004)

102

Práce na soše Slovinská Baba ve Slovinsku (2005)

103

Práce na soše Baba s tulipány v Rumunsku (2006)

104

105

106

107

Doslov

108

Obsah

109

110

111

Emil Adamec

POUTNÍK

Jak jsem obnovoval monarchii

Rakousko - Uhersko

Ilustrace : Emil Adamec

Almanach 2013

Literární klub Petra Bezruče

Frýdek-Místek,

Kolektivní člen Obce spisovatelů Praha

Vyšlo za inanční podpory Statutárního města

Frýdek-Místek a

MěÚ Frýdlant n./Ostr.

Tisk: KB Graik – Graické a reklamní studio

ISBN: 978-80-87584-46-0

Emil Adamec

POUTNÍK

Jak jsem obnovoval monarchii

Rakousko-Uhersko

(2. část)

Tato kniha je volným pokračováním

prvního dílu z roku 2013.

Kniha je věnována mým přátelům

a podporovatelům projektu

AKUPUNKTURA ZEMĚ

kopec Baba, Bezručova vyhlídka

Sedliště ve Slezsku 9. 10. 2016

O tři roky později

Je srpen 2016. Jsou to přesně tři roky od mého

posledního pobytu v Zemích Koruny České. Od té doby

se v Číně a Hongkongu, kde žiju, mnohé změnilo. Podle

téměř každodenních zpráv, které sleduji na internetu se

v Evropě také mění dění. Téměř přesně se naplňují mé

vize o budoucí Středoevropské monarchii. Otázkou je,

do jaké míry je tato vize reálná. V každém případě se

něco děje, a to v př

ímém přenosu před očima zatím

neprobuzených Evropanů. Migrace z jihu, diktát z

Bruselu, spojování dříve rozdělených států... Toto vše

je pouze jen stručné shrnutí k současné situaci, která

některé znepokojuje a jiným zase dává již dlouho

očekávanou naději. Řeč je ohledně situace ve střední

Evropě, která se formuje ve státech se společnou

historií, kulturou a tradicemi. Podunajský prostor má

jinou historickou zkušenost než ostatní země v Evropě

a tedy je logické, že se tato historie bude opakovat a

rozvíjet. Moje myšlenka obnovy monarchie Rakousko -

Uherska nebo Svaté říše římské je stále živá a vše

zatím nasvědčuje tomu, že se současné dějiny Evropy

mohou tímto směrem ubírat.

Vize monarchie ve střední Evropě

Monarchisté všech krajů spojte se!

Takto zněla výzva Koruny České v roce 2016 ke

všem monarchisticky smýšlejícím lidem aby využili

možnosti sestavit nebo připojit se k již vznikajícím

kandidátkám. Ani chvíli jsem nepřemýšel. Takové šance

se neodmítají. Email kontaktující vedení a možné

potenciální kandidáty byl napsán v pěti minutách. Další

věcí byla skutečnost, že v tuto chvíli stojím v prostorách

rušné budovy v Hongkongu, kde jediným spojením se

světem a mojí vlastí - Slezskem je internetový kabel.

Před sto lety nepředstavitelná situace, dnes běžná věc.

V rychlosti plním prohlášení kandidáta, kontaktuji Ex-

press Mail a poslední naše úspory končí na poště za

zaslání zásilky. Během dvou dnů byla na místě v

Lískovci u Vítka Orama, který ji zařadil pro oficiální

použití.

Další věcí bylo samotné shánění du

ší - monar-

chisticky smýšlejících jedinců, kteří by byli ochotni

doslova nabídnout svoji duši a čest na volný trh. Pro

některé se může tato trivialita zdát jednoduchou, ve

skutečnosti samotné upsání se na tuto exkluzivní listinu

bylo téměř nepřekonatelným problémem. Oslovil jsem

své známé, hledal na internetu v oblasti Slezska možné

kandidáty, dále hledal a nevzdával to. Ve většině

případů se mi dostalo jasné NE. Zamýšlel jsem se nad

důvody odmítání této jasné a smysluplné myšlenky.

Řekl bych, že asi jednoznačným důvodem může být

záměrná dezinformace, neochota se postavit pravdě

čelem a možná i strach. Být jiným není jednoduché. Ale

být úplně proti proudu je pro většinu nemyslitelné.

Král nikdy neumírá!

Protože nesmrtelní neumírají, ani u krále to

nemůže být jinak. Vzniká podoba kampaně a plakátu.

Vize pro rok 2016

Začátek kampaně se oddaluje. Vybírám největší

města. Vyřizuji povolení, z tiskárny volají, že je vše

hotovo. Vizitku v rozhlase Vítek Oram zvládl dobře. V

Hongkongu začíná tajfun. V rušných ulicích přebírám

vytištěné plakáty a letáky. Jsou to opravdu těžká

zavazadla. Kolečka vozíku brázdí hustým deštěm zalité

chodníky. Hledám vhodné letenky a připravuji

nejnutnější věci. Času není nazbyt. Zbývá několik hodin

do odletu. Najednou email oznamuje, že program vize

je potřeba upřesnit. Sepisuji poslední detaily, korekce

doladí Petr Krátký a Michael Rataj. Hesla na plakátu

jsou jasná a program sděluje více podrobností. Kromě

změny státního zřízení na monarchii, stejně jako minule

uvádím zemské rozdělení, v případě takzvaného

Moravskoslezského kraje by to bylo původní Vévodství

slezské. Také hra

dy, zámky a další ukradené majetky,

jak jinak než vrátit. Polskem zabrané Slezsko nevyjí-

maje. Je to nejvíce znečišťený kraj v Evropě. Vodní

doprava, automobily pod zem a odvyknout si od

těžkého průmyslu budou aktuální body. Stejně jako

fontány na pitnou vodu a toalety zdarma by měly být

samozřejmostí. Protože pokud to jde v Hongkongu,

mělo by to jít i ve Slezsku. Stále se mluví o neza-

městnanosti, ale jak je vidět, propagované modely ne-

fungují. V minulém roce Opavu a Slezsko navštívila

samotná Jeho Jasnost Hans Adam II. Navrhuji

spolupráci s Lichtenštejnskem. Především na kulturní

bázi, ale i například v oboru přesného strojírenství, kde

se může problém nezaměstnanosti v kraji vyřešit.

Přílet do Prahy

Vracíme se poslední večer po návštěvě H&M.

Právě tam jsem se vyměnil z jednoduše oblečeného

člověka v sandálech na byznysmena. Ale to už je čas

se rychle přepravit na letiště. Celonoční balení plakátů

a letáků a zejména jejich hmotnost způsobily, že další

věci již nelze vzít sebou. Také Lixia, která na poslední

chvíli zakoupila zelený čaj a porcelánovou sadu má co

dělat, aby si sbalila jen ty nejnutnější věci. Poslední věc,

kterou nelze zapomenout jsou hlasové zesilovače

zvuku. Malé černé krabičky s mikrofonem. Ještě zajistit

císařskou hymnu jako zvukové pozadí. Malá osobní

váha oznamuje, že toto je opravdu maximum co

můžeme s sebou vzít. Na letišti jsou totiž nekompro-

misní. Krkolomná cesta nejprve taxíkem, pak metrem,

autobusy a nakonec letištním vozíkem byla opravdu

vyčerpávající. Spás

ný pocit, že již sedíme v letadle,

které i přes probíhající tajfun skutečně vzlétlo na

Moskvu jen potvrdil, že i tak nemožné věci lze poměrně

bez velké přípravy zvládnout. Po přestupu přistáváme

v Praze a těžká zavazadla zamykáme do trezoru na

hlavním nádraží. Odsud je to jen kousek do restaurace

Lucerna, kde nás již čekají věrní přátelé Martin a

Vladimír. Ráno jsme po prohlídce Prahy, Václavského

a Staroměstského náměstí a zejména Karlova mostu

naskočili do vlaku. Jedeme směrem do Jihlavy. I přes

plánovanou náročnou misi ve Slezsku jsme našli

časovou skulinu se setkat se zakládajícími členy české

pobočky INTBAU a účastnili se přednášky Martina

Horáčka o tradiční architektuře.

Jihlava, INTBAU a tradiční architektura

Příjezd do Jihlavy a zejména na náměstí v centru

města byl z důvodu setkání s architektkou Lenkou

Tomášovou a historikem architektury Martinem

Horáčkem. Město Jihlava má krásné náměstí, ale jako

téměř všechna česká města je “obohaceno” o tzv.

moderní architekturu. Původní špalíček tradičních

budov zvaný Krecl totiž nahradila brutální socialistická

budova Prioru. Již

mnoho let město řeší co s tím. Něko-

likrát se toto téma stalo i politickým bodem, nicméně nic

konkrétního se nestalo a toto ošklivé mimozemské

těleso nadále hyzdí krásné tradiční náměstí. A právě

toto téma zaujalo mimo jiné i architektku, jihlavskou

rodačku Lenku Tomášovou, která díky svým studiím v

Notre Dame navrhla tradicionalistický koncept navrá-

cení původního Kreclu na své místo a v původní

podobě. Ten den se konalo i setkání členů INTBAU a

navazovala přednáška Martina Horáčka, experta pro

tradiční architekturu a urbanismus.

Tradiční náměstí v Jihlavě s modernistickou budovou Prioru

VII. Slezský zemský sněm v Sedlištích

V Sedlištích po čtvrté, v rámci celého Slezska po

sedmé. Jedná se již o tradiční setkání monarchistů.

Kampaň KČ 2016 - 18. 9. - Frýdek-Místek

Z mých rodných Sedlišť jsme se s Lixií přesunuli

do blízkého Sviadnova, kde nám moje sestra Zdenka

poskytla azyl. Odtud jsme se každý den přesouvali do

poměrně vzdálené vlakové stanice a do dalších

destinací Slezska. Je 18. září, tento den jsme nikam

vlakem nejeli, ale procházeli sousední Frýdek, který je

součástí Slezska a Místek, který je součástí Moravy.

Bylo to také poprvé co jsem použil hlasový zesilovač.

Dvě vlajky sepnuté do jedné reprezentovaly císařskou

vlajku Rakousko-Uherska a Slezska. Netrvalo dlouho a

v oknech domů se začali objevovat lidé, nevěřícně vrtící

hlavou. Zvuk zesilovače totiž oslovoval nejen procháze-

jící v ulicích, ale i ty kteří byli zrovna doma. Prošli jsme

od Sviadnova přes frýdecké náměstí k vlakovému

nádraží a odtud přes řeku do Místku. Zvyklý z

Hongkongu na velké množství lidí v Česku jich vidím

málo. Téměř prázdné ulice a náměstí. Přesto letáky a

oslovení: “Chcete krále?”, lidé brali.

Kampaň KČ: Frýdek a Místek (2016)

19. 9. - Frýdlant nad Ostravicí

Druhý den nás vlak z Lískovce dopravil do

Frýdlantu nad Ostravicí. Začíná být sychravo. Včerejší

slunečný den se proměnil ve studený a deštivý. Hned

po výstupu z vlaku nasazuji hlasový zesilovač, rozbalím

vlajky, připravím letáky a pěší túra začíná. Nejprve jsme

prošli alejí přes tichou ulici k rušné křižovatce. Řidiči aut

se za námi otáčejí. Zřejmě něco podobného ještě

neviděli. Po odbočení doleva se dostáváme do centra

a oslovujeme kolemjdoucí. První letáky mizí v rukou

překvapených lidí. Počasí je stále chladnější a lidí v

ulicích ubývá. Pouze okolo obchodního domu je rušno.

Každý ale spěchá do auta a jen málokterý se zastaví.

Zastavíme se u kostela a v postranních uličkách. Na

otázku zda by nechtěli krále místo prezidenta lidé

reagují buď pozitivně nebo odmítavě. Všudypřítomné

pobavení je cítit podvědomě. Den se schyluje k závěru

a vracíme se do Lískovce naplněni pozitivními pocity.

Zítra pojedeme na sever.

Kampaň KČ: Frýdlant nad Ostravicí (2016)

20. 9. - Třinec

Je úterý a naše cesta ze Sviadnova směřuje k

autobusům. Jedeme totiž do znečištěné destinace -

Třinec. Všudypřítomné železárny zasahují přímo do

života města. A to nejen svými stavbami, ale zejména

hlukem. Nejhorší dopad železáren na životy obyvatel je

prachové znečištění a hustý smog. Ocelové kolosy

produkují kouř z komínů non-stop. Bledé a mlčenlivé

obličeje obyvatel napovídají, že naděje ke změně je

mizivá. “Nechci, jsem komunista!” odpovídá na

nabízený leták muž ve středních letech. “Ani prezidenta

a ani krále”, reaguje další. Z oken ponurých a prázd-

ných ulic se občas pohne záclona. Lidé nejsou moc

sdílní. “A ty nepiješ?”, reaguje u stánku s lihovinami na

mou poznámku o alkoholicích ve vládě. “Ne, a ani nejím

maso!”, odpovím. Moje odpověď je ale zaskočila. U su-

permarketu mladý muž

po přečtení letáku nevydal ani

hlásku, ale chlapsky mne poplácal po rameni.

Kampaň KČ: Třinec (2016)

21. 9. - Český Těšín

Toto rozdělené slezské město na českou a

polskou část je propojeno mosty přes řeku, kde je volný

průchod. Ani jsem ještě pořádně nezačal a jednoho

pána zaujala moje slezská vlajka. Zajímal se o to, co

dělám. Po delším rozhovoru se loučíme s tím, že se

uvidíme v Orlové. Na náměstí před radnicí je již rušno.

Přichází silnější pán, kterého znám z minula a o monar-

chii něco ví. Řekl, že zná Vítka. Vracíme se na chvíli na

vlakové nádraží, protože nám poradili návštěvu Legio

vlaku. Tato historická souprava je mobilní výstava, plná

dobových vojenských předmětů a fotografií z Velké

války. Dávám se do řeči s jedním z průvodců. Vysvětluje

detaily českých legií v Rusku a dá mi nějaké brožurky.

Na oplátku mu předávám leták a hovoříme o našem

posledním králi, blahoslaveném Karlu III. Řekl, že Karel

chtěl jen mír, ale že přišel moc pozdě. Nakonec přiznal,

že ani situace s československými legiemi nemusela

být jednoznačná.

Kampaň KČ: Český Těšín (2016)

22. 9. - Karviná

Cesta z vlakového nádraží v Karviné do centra

města vede přes ohavné obchodní centrum a paneláky.

Rychlostní cesty a celkový pocit beznaděje nás provází

celou cestu až na náměstí. Náměstí s kašnou je

historické a tedy krásné. Jen socha Masaryka a

neudržované budovy kazí celkový dojem. Lidé sedící

na lavičkách okolo historického náměstí jsou vstřícní a

reagují na mé letáky pozitivně. Jiná situace je v blízkém

okolí, které je výhradně modernistické. A jaké je

prostředí, tak se chovají i lidé. Někteří jsou nevrlí a

vykřikují z oken paneláku, ať je neotravuji. Nicméně

kolemjdoucí, venčící své psy, reagují pobaveně. “Tak

tohoto nikdy nedosáhnete! Vždyť je to tady plné komu-

nistů”. Souhlasně přikyvuji a dodávám, že to ještě

nevzdám. “Kolik máte členů?” ptá se další “Asi 800”,

odpovídám. “A to

vás za to platí?” Zavrtím hlavou.

Prohlídka kostelních varhan, rozhovor s kostelníkem a

procházka přilehlým parkem zakončily misi v Karviné.

Kampaň KČ: Karviná (2016)

23. 9. - Orlová

Dopolední autobus konečně dorazil do Orlové.

Centrum města okolo pošty se také změnilo. Spíše to

tu připomíná staveniště než náměstí. Procházíme tímto

prostorem a pak směrem k panelovému sídlišti. Míjíme

kapli a pak se vracíme zpět k centru. U přechodu pro

chodce se občas mihnou lidé nebo i jinde moje otázka

způsobí, že lidé opět mezi sebou začnou komunikovat,

aniž by se předtím znali. Scházíme po schodech a

zastavuje u nás policejní auto. Jdou přímo ke mně.

Zřejmě je zavolala paní, která před chvíli gestikulovala

z jednoho okna paneláku.”Co to tady vyvádíte, máte

povolení? Doklady, prosím.“ Odpovídám na vše kladně

a dokonce si i policisté vezmou letáček. Lidé, kteří si

možná přáli, aby mne policie odvedla, neuspěli. Naopak

pokračuji dál s ještě větším odhodláním. K večeru

přichází pan Rom

an a společně vedeme dialog na

různá témata. Stejně jako předchozí dny mne ovládla

únava a zároveň spokojenost.

Kampaň KČ: Orlová (2016)

24. 9. - Bohumín

Podobně jako v Třinci, i v Bohumíně se na životě

města odrazil průmysl. Navíc Nový Bohumín je

postaven pouze z panelových sídlišť. Naše cesta tedy

směřuje do Starého Bohumína, přímo na historické

náměstí, kde je poklidný život. Nikdo nikam nespěchá.

Není tedy divu, že moje akce s použitím hlasového

zesilovače lidi zaujala. Zpozorněli. Míjíme malou ohradu

s koňmi a u dětského hřistě několik dětí volalo a s

radostní si prohlíželo letáky. “Pokud je to recese, tak to

beru”, povídá jeden z dospělých. “Není”, odpovídám.

Odmítá a odchází. Žádná škoda, pomyslím si. Děti jsou

důležitější a otevřenější. Nemá smysl přesvědčovat

někoho, kdo od začátku nemá zájem. Vracíme se na

náměstí a z okna jednoho historického domu, kde je

svatební hostina, z balkónu vojalí hosté “Migranty,

inženýry a doktory nám

nenabízíte?” Můj souhlas s

úsměvem je přiměl k příchodu za mnou a převzetí

letáků. Bylo milé projít most Františka Josefa I.

Kampaň KČ: Bohumín (2016)

25. 9. - Ostrava

Největší ve Slezsku a zároveň nejznečištěnější

město v Evropě, současné hlavní město Slezska -

Ostrava. Nutno říct, že je zde problém i s kriminalitou.

Je otázka, proč právě toto město s kolosálním těžkým

průmyslem je centrem Slezska. U vlakového nádraží se

ráno setkáváme s Vladimírem Pokutou a jeho ženou.

Převezmou si plakáty a domlouváme večerní návštěvu

u nich. Právě probíhá ve městě maratón. Míjíme ob-

chodní centrum Karolinu a přes rozkopané tramajové

koleje míříme k centru města. Zastaví nás policie kolem

níž se prožene několik běžců. Pochopíme. Pro maratón

je zabráno téměř celé město. Také náměstí je plné

různých balónů a zábran. Dokonce je tu i plážový fotbal.

Vydáváme se do okolních ulic. Zejí prázdnotou. Letáky

končí i v rukou prodavačů několika prázdných stánků s

občerstvením.

Jiná situace je při cestě na hlavní

nádraží. ”Cože, monarchie? Je dvacáté první století!“

pokřikuje za námi jeden pankáč.”No právě“, odpovídám.

Kampaň KČ: Ostrava (2016)

26. 9. - Hlučín

Do Hlučína jedu už potřetí. Od autobusu přes

náměstí a dále pak rohovou uličkou. Objevuje se známá

tvář muže, se kterým se setkávám zde téměř pokaždé.

Samozřejmě mě poznává a dáváme se jako obvykle do

řeči. Obdivuje moji vytrvalost. Jsou to už přeci jen 4

roky. Loučíme se a vracíme se na náměstí. V centru

náměstí je postaveno posezení. Několik přísedících

pobaveně sleduje, co to tam vyvádím. Hlasový zesilo-

vač je opravdová pomoc. A opět přichází policista a

chce písemné povolení. “Povolení jsem zasílal emailem

na městský úřad”, ujišťuji ho a po chvíli nás nechá.

Ještě několik oslovených kolemjdoucích a odcházíme

do postranních uliček. I lidé vycházející z barů si berou

letáky. “To se ti nepovede. Je to blbost”, bez komentáře

míjím podnapilého muže. “To bude zase centrum ve

Vratislavi?” v

olá z dálky další. “Nechceš nám raději

pomoci s fasádou, než takhle tady se motat s vlajkou?”,

ozývá se z lešení. “Proč ne.” Odpovídám na dotazy.

Kampaň KČ: Hlučín (2016)

27. 9. - Studénka

Do Studénky vede dlouhá cesta. Proplétáme se

mezi traktory a kamióny. Potkáváme školáky vycháze-

jící ze školy. Chtěli by být rytíři. Letáky jdou na odbyt.

Štěkající pes z vedlejší zahrady mne neodradí. Z

garáže majitel reaguje na hukot magafonu. Myšlenka

království není pro něj legrační. Lidé se zajímají o chod

takto uspořádaného státu. Procházíme centrem

Studénky a také zámeckou zahradou, kde je muzeum.

Nevěřícně koukají i vycházející návštěvníci expozice.

Zdá se jim to? Že by posel od samotného krále? Ani oni

nejsou udiveni mými návrhy. Starý duch času v nich

možná probudil touhu po něčem trvalém, krásném a

noblesním. Ostatně zámky bez pána jsou jen prázd-

nými relikviemi. Toto probuzení je jako nový život,

skutečný sen, rozkvetlý sad... A přitom stačí tak málo,

aby se tak stalo. I žá

ci se oprávněně ptají na vlastní

historii, která je jim již století záměrně skrývána a

pozměňována. Do nekonečna to tak jít jistě nemůže.

Kampaň KČ: Studénka (2016)

28. 9. - Opava

Opava je bývalé hlavní město Vévodství

slezského. Je připomínkou čtyřsetleté přítomnosti rodu

Lichtenštejnů, který zanechal řadu otázek. Vždyť

samotný opavský vévoda a vládnoucí kníže Lichten-

štejnska, Hans Adam II. osobně toto město minulý rok

navštívil. Vleklá nezaměstnanost ve Slezsku je řešitelná

právě spoluprací s Lichtenštejnskem a přesunutím

centra z Ostravy do Opavy. Pro mnohé to z

ní jako

pohádka. Pro monarchisty je to ale jasná věc. Vždyť i

samotní zastupitelé města, plném historických paměti-

hodností, muzeí a archivů, tuto variantu berou vážně.

Hned po výstupu z vlaku jsme se po úvodním průvodu

setkali v centru se slečnou Adrianou, která nám asi 2

hodiny pomáhala rozdávat letáky. A i když ulice zely

prázdnotou, našli se lidé, které to zajímalo. Ale to už

nám mávají z okna panelového domu u náměstí přátelé

Věrka, Vladimír a další. Vše bylo nepřipraveno, v

podstatě náhoda. Proběhlo to jako plánovaná akce.

Kampaň KČ: Opava (2016)

29. 9. - Krnov

Krnovské vévodství, stejně jako opavské patřilo

a nepochybně i stále patří Lichtenštejnům. Zachovalé

lesy, čistá příroda ale i německá minulost. Toto vše činí

Krnov unikátním místem pro rozvoj činnosti všeho

druhu. V současné době ale tomu tak není. Vše, včetně

historických budov, starých továren a panských budov

je na prodej. Město působí zanedbaně. Tato sudetská

oblast stále ještě nese pozůstatky vleklých sporů před

kterými varoval blahoslavený císař Karel. Dlouhodobě

se zde podepisují i sociální problémy. Vše působí tiše,

ospale a jakoby bez života. Ale to již procházíme cen-

trem města přes radnici a pokračujeme po železným

mostě do dalších ulic. Typický ruch se objevuje jen u

obchodního centra a autobusové stanice. Pokračujeme

dál, směrem k vlakové stanici, kde v tuto dobu je

rozkopaná

cesta, lemovaná množstvím prázdných hod-

notných domů na prodej. Bývalé státní firmy, školy i

soukromé továrny - vše je na prodej. Proč asi?

Kampaň KČ: Krnov (2016)

30. 9. - Bruntál

Vzhledem k tomu, že Bruntál je jedním z nejvíce

postižených měst velkou nezaměstnaností a zároveň

nejvyššími cenami v obchodech, není toto město pro

bydlení atraktivní. Byli jsme překvapeni s jakou

pečlivostí se informační centrum města stará o propa-

gaci tohoto místa. Velký výběr brožur a bookletů s

krásnými přírodními místy, historickými pamětihodnost-

mi a ryzí, téměř neporušenou přírodou. Ne nadarmo si

toto místo vybral k životu fotograf Jindřich Štreit. Ten

den kdy jsem měl rozdávat letáky mi jiná strana nepo-

volila ani vstup. Státní policii to nevadilo, ale městská

policie mi striktně jakoukoli aktivitu zakázala. Chodili

jsme v okolních ulicích, silnicích a sídlištích. Ale stálo

to za to. Několika jedincům tato nová aktivita šla proti

srsti. Člověk z auta vykřikoval, že je komunista, že mi

ukáže. Na jiném místě mě další provokoval, jestli jsem

psychicky v pořádku. Odpoledne se objevil pan

Jaroslav Vavříček a pomohl mi rozdávat letáky.

Kampaň KČ: Bruntál (2016)

1. 10. - Nový Jičín

Město Nový Jičín se může chlubit jako jedno z

mála měst s krasným historickým náměstím s okrouh-

lým krytým podloubím, které nebylo zbouráno. Žerotín-

ský zámek je také místo, které navštívil v roce 1912

sám císař Karel se svou chotí. Zámeckou expozici, kde

jsou četné historické předměty, stejně tak i probíhající

výstavu o historické architektuře opečovává zdejší

rodák pan Radek Pol

ch. Paní Irena z muzea byla

velmi vstřícná a expozici, včetně tradice kloboučnictví

v prostorách zámku, nám ochotně ukázala. Na samot-

ném náměstí bylo tradičně vylidněno. Občas někdo

prošel. Moji aktivitu spojenou s megafonem lidé raději

ignorovali, než aby využili šance mít i jiný pohled na

věc. Ve vylidněných přilehlých ulicích občas někdo

otevřel okno, aby uvěřil svým očím. Člověk z třetího

patra říkal,

že oceňuje moji odvahu takto nezištně

prodávat svoji kůži na trh. To se totiž dnes nenosí.

Každý raději volí zavřít se doma a mlčet.

Kampaň KČ: Nový Jičín (2016)

2. 10. - Frenštát pod Radhoštěm

Za deštivého a chladného počasí vlak dorazil do

Frenštátu pod Radhoštěm. Malá venkovní hospůdka se

čtyřmi hosty byla první zastávkou. Jeden z přísedících

dokonce přesvědčil ostatní, že to co dělám je jediná

záchrana. “Samozřejmě, že monarchii. Co jiného!”,

shrnul do jediné věty. Odbočili jsme do dlouhé a

liduprázdné ulice lemované domy a zahradami se psy.

Dokonce i psi štěkali v rytmu císařské hymny ozývající

se z mého megafonu. Náměstí bylo vlivem chladného

počasí úplně vylidněno. Pouze malá skupinka mladých

lidí postávala opodál a velmi se zajímala o naši misi. Na

zpáteční cestě jsme míjeli i několik restaurací, v jejichž

otevřených oknech se občas pohla záclona. I to stačí.

Je důležité, že lidé poselství vnímají. Mnozí ocenili moji

obětavost. A právě tato jiná forma sdělení může některé

inspirovat k dalším aktivitám směřujícím k úspěšnému

návratu Zemí Koruny Česk

ke konstituční monarchii s

legitimním panovníkem.

Kampaň KČ: Frenštát pod Radhoštěm (2016)

3. 10. - Příbor

Příbor, město slavného rodáka Sigmunda

Freuda, malebné město s historickými pamětihodnost-

mi, architekturou a krajinou. Rodný dům Freuda jsme

shlédli před několika dny. Dálkový autobus nás vysadil

v centru města. Opět podobná situace jako jinde.

Liduprázdné náměstí. Když někdo procházel, dělal, že

neslyší. Nicméně i tady jsme našli jedince, které

myšlenka obnovy monarchie zaujala. Příbor má

malebné uličky lemované krásnými historickými domy.

Jeho svahovitý terén zážitek z krásy města ještě

umocňuje. A právě procházením klikatými uličkami bylo

možno potkat mnoho lidí, kteří se ve svých zahrádkách

na chvíli zastavili a vyslechli si moji misi. Řada z nich

tento světonázor přijala. Každému se zavděčit nelze.

Odněkud se vynořila skupinka Cikánů. Nejdříve dva a

pak se přidal třetí. Říkali, ať vypadnu. Sledovali nás.

Nakonec nám pomohla policie, které patří naše

upřímné poděkování.

Kampaň KČ: Příbor (2016)

4. 10. - Havířov

Poslední akce v tomto roce byla v nejmladším

městě v Česku, v Havířově. Bylo chladné a větrné

počasí. Náměstí Františka Josefa I., dnes stále ještě

Náměstí republiky, již hostilo jiný politický subjekt. Ten-

tokrát komunisty. Vzali jsme to tedy opačnou stranou

náměstí a pokračovali dlouhou třídou tohoto zahradního

města. K mému velkému překvapení, právě v Havířově

měla naše akce největší ohlas. Zejména mezi mladými

lidmi. Lidé v oknech domů, automobilů a autobusů se

otáčeli, a asi měli proč. Nic takového zřejmě ještě ne-

viděli. Jedinec s císařskou vlajkou a megafonem. Lidé

v Havířově jsou otevření a mají smysl pro jinost. Zajetý

fádní mechanismus už mnoha lidem leze krkem. Mnoho

kolemjdoucích se také mé akci zasmálo. Ale i to je

úspěch. Malé děti, jak v ulicích, ale i v zahradách školek

doslova lpěly na tom, aby leták skončil právě u nich. Co

by dali zato, aby i jejich učitelé nebo rodiče jim něco

řekli o králi. Akce končí. Letáky jsou rozdány... Děkuji!

Kampaň KČ: Havířov (2016)

Plakáty: Benešov - Dolní Životice

Deštné

Březová

Bohdanovice

Benešov

Dolní Životice

Bruntál

Bratříkovice

Bočanovice

Plakáty: Frenštát pod Radhoštěm - Hrádek

Holasovice

Hlavnice

Havířov

Frenštát pod Radhoštěm

Hrádek

Hodslavice

Heřmanice u Oder

Frýdek-Místek

Plakáty: Jaktař - Litultovice

Lískovec

Krnov

Kopřivnice

Jaktař

Litultovice

Lichnov

Kopřivnice

Jamnice

Plakáty: Malá Morávka - Nový Jičín

Nový Dvůr

Neplachovice

Mladecko

Malá Morávka

Nový Jičín

Nové Heřminovy

Moravskoslezský Kočov

Milotice nad Opavou

Plakáty: Olbramice - Opava

Opava

Olbramice

Opava

Plakáty: Opava

Opava

Plakáty: Opava - Ostrava

Ostrava

Opava

Ostrava

Opava

Plakáty: Ostrava

Ostrava

Plakáty: Ostrava - Palkovice

Palhanec

Ostrava

Palkovice

Ostrava

Plakáty: Příbor - Slavkov

Sedliště

Rybí

Raškovice

Příbor

Slavkov

Sádek

Řepiště

Příbor

Plakáty: Spálov - Zátora

Vražné

Vávrovice

Sviadnov

Spálov

Zátora

Velké Heraltice

Teplá

Stěbořice

Sedliště - výstava výtvarníků 2016

Sedliště - křest almanachů 2016

Poděkování

Moje letošní kampaň pro podporu monarchie

byla stejně rozsáhlá jako i akce minulé a její úspěch by

se neobešel bez podpory. Mé největší poděkování patří

mé ženě Lixii, která mne po celou dobu této pouti

následovala a pomáhala s fotodokumentací. Moje

sestra Zdenka Petrová nám poskytla ubytování a stravu

ve Sviadnově po celou dobu našeho pobytu, za což

srdečně děkujeme. Kromě letáků, kterých bylo celkem

7000 kusů, a které bylo nutno při osobních setkáních s

lidmi rozdat v ulicích, byly současně vylepovány a

vyvěšovány i velké plakáty. Podařilo se pokrýt mnoho

měst a obcí. Lidé si tak mohli přečíst podrobnosti, které

na malých letácích nebyly. Samotné plakátování nebylo

také nic snadného. Jako problém se ukázal nejen

nedostatek času, peněz, ale i počet lidí ochotných

pomoci. Ještě před odletem j

sem z Hongkongu

kontaktoval všechna města a obce Moravskoslezského

kraje, nejen kvůli povolení moji kampaň realizovat, ale

také jestli bych jim plakát mohl zaslat s požádáním o

jeho vyvěšení. Povolení kampaně nebylo ze strany

měst překážkou. V případě plakátů to ale již problém

byl. Starostové některých měst ale s vyvěšením

souhlasili a za jejich nezištnou pomoc děkuji. I přes tuto

pomoc jsme měli stále asi 400 velkých plakátů vyvěsit

sami dva. Několik kusů pomohl rozvěsit restaurátor

Vladimír Pokuta z Ostravy a velkou část plakátů vylepil

a vyvěsil pan Jaroslav Vavříček z Jakartovic u Opavy.

Patří jim mé velké poděkování. Několikrát jsem v noci

na kole objel Sviadnov, Lískovec a Sedliště, abych i tam

plakáty vyvěsil. Velký krok poskytlo město Opava, které

zdarma v rámci voleb nabídlo plakátovací panely.

Velkou část plakátů ale bylo nutné zadat komerčním

plakátovacím firmám. Za všechna města bych jmenoval

ta, kde se plakáty objevily. Jednalo se o Benešov,

Bočanovice, Bohdanovice, Bohumín, Bratříkovice,

Březová, Bruntál, Český Těšín, Deštné, Dolní Životice,

Frenštát pod Radhoštěm, Frýdek-Místek, Frýdlant nad

Ostravicí, Havířov, Heřmanice u Oder, Hlavnice, Hlučín,

Hodslavice, Holasovice, Horní Benešov, Hořejší

Kunčice, Hrádek, Jakartovice, Jaktař, Jamnice, Karviná,

Kateřinky, Kopřivnice, Krnov, Lichnov, Lískovec,

Litultovice, Loděnice, Kamenec, Košetice, Lichnov,

Malá Morávka, Milotice nad Opavou, Mladecko,

Moravskoslezský Kočov, Neplachovice, Nové Heřmi-

novy, Nový Dvůr, Nový Jičín, Olbramice, Opava, Orlová,

Ostrava, Palhanec, Palkovice, Příbor, Raškovice,

Řepiště, Rybí, Sádek, Sedliště, Slavkov, Slezská Harta,

Spálov, Stěbořice, Studénka, Sviadnov, Svobodné

Heřmanice, Teplá, Třinec, Vávrovice, Velké Heraltice,

Vražné, Zátora a další… Celá akce s plakátováním byla

legální a nikde nebyl ani jeden plakát vylepen bez

předchozího povolení nebo zaplacení. Za dlouhodobou

podporu v propagační oblasti děkuji panu Radkovi

Komárkovi ze sedlišťského grafického studia KB Grafik.

Paní Dagmar Sofii Molinové taktéž děkuji za doslov k

této knize a za přátelství.

Děkuji všem, kteří tuto akci jakýmkoli způsobem

podpořili a budou nadále podporovat.

MgA. Emil Adamec.

V Hongkongu dne 30. 11. 2016

Článek v deníku - 10. 10. 2016

Milovice - beseda 20. 10. 2016

Oznámení - letáky 28. 10. 2016

Doslov

Jedním z nejkrásnějších míst na Zemi je

posvátný kopec Baba, Bezručova vyhlídka v Sedlištích

ve Slezsku. Energie tohoto magického místa ovlivňuje

nejen blízké okolí, ale energetické proudění je citlivě

propojeno s celým světem. Není náhodou, že jsou zde

umístěny dvě dřevěné sochy žen s názvem Múzy a

socha Poutníka akademického sochaře Emila Adamce,

který v současné době žije se svou ženou Lixií v

Hongkongu. Tyto sochy jsou součástí Akupunktury

Země, projektu, na němž Emil Adamec pracuje, mimo

další své aktivity, celý svůj sochařský život.

Emil Adamec je velmi zajímavý renesanční

člověk, jedním slovem všeuměl. Sochař, vizionář,

krajinný architekt, cestovatel a spisovatel je většinu

svého života pro svůj projekt Akupunktura Země

doslova zapálený srdcem… Všichni víme, že

akupunktura těla je léčebná metoda vycházející z

tradiční čínské medicíny. Podobně svou Akupunkturou

Země Emil Adamec jehlami – sochami ze dřeva či

kamene – podporuje ozdravení naší planety. Přesně

vyměřených bodů na povrchu Země, které se staly

místy vpichů do planety, je již přes 140 a nacházejí se

ve více než 25 zemích světa. Mnohé ze soch

znázorňující ženy, jejichž zvyky sochař v dané oblasti

vždy studoval a poté ztvárnil.

Emil se narodil ve Frýdku jako třetí ze čtyř dětí v

rodině ale v Sedlištích ve Slezsku žije od svého dětství.

Jeho maminka byla prostá, pracovitá žena,

která pro Emila měla do poslední chvíle života nejen

pochopení, ale i nevyčerpatelnou mateřskou lásku.

Doporučení na sochaře, tehdy již žijícího v Hongkongu,

jsem dostala od bývalého starosty Sedlišť, PhDr. Josefa

Bartoňe, který dnes již není mezi námi. Emil působil v

rodných Sedlištích jako ředitel zdejšího muzea. Emil

mne časem, během naší spolupráce, seznámil se

spoustou zajímavých lidí, kterých si hluboce vážím.

Emilův letošní almanach navazuje na jeho

předchozí knížku a popisuje předvolební kampaň lídra

Koruny České v městech Moravy a Slezska. Líbí se mi,

že na každé z navštívených měst pohlíží zkušeným

okem architekta a jeho postřehy zaznamenávají

historické změny, které Emil kriticky hodnotí právě z

pohledu urbanisty. Jeho srdečnost a odvaha vyjít se

svou ženou Lixií diskutovat do ulic mezi lidi je pro

mnohé naše občany velmi zarážející a nepochopitelná.

Obdivuji Emilovo odhodlání a způsob šíření monarchi-

stických myšlenek právě při přímém rozhovoru s lidmi.

Výstižně popisuje nejen města, ale i jejich architekturu

a mnohdy poukazuje i na historické přeměny

jednotlivých měst.

Pokud Emil přiletí do své vlasti, rád pořádá

výstavy či setkání literátů a výtvarníků právě na posvát-

ném kopci Baba v Sedlištích ve Slezsku. Pro jeho

věhlas a otevřené srdce s ním ráda vystavuje řada

známých výtvarníků a setkání bývají nejen plná

uměleckých děl, ale i pohody a mnohdy jde o navázání

nové spolupráce. Emilovy sochy přirozeně splývající s

okolím vtiskávají krásu do srdcí příchozích návštěvníků

kopce Baba a svou přítomností podtrhují magičnost a

výjimečnost vyhlídky na Beskydy. Poutník, socha

věnovaná básníku Petru Bezručovi, poutníku

Beskydami, úzce souvisí s poutníkem celým světem,

samotným sochařem Emilem Adamcem.

Děkuji Emilovi za jeho lásku k rodnému místu,

za vše, co pro zdejší lidi na své pouti světem koná… Za

všechny sochy, za šíření a podporu dobra a míru. Přeji

sochaři a jeho ženě Lixii štěstí cestou světem a těším

se opět za rok na výstavu Klubu výtvarníků Sedliště a

jsem upřímně zvědavá, sejdou-li se i literáti Literárního

klubu Petra Bezruče spolu s výtvarníky tak, jako se v

hojném počtu sešli ke křtu svých almanachů v roce

letošním.

Děkuji Vám, manželé Adamcovi, za lidskost,

srdečnost a přátelství. Věřím, že Emilův almanach svou

otevřeností bude pro mnohé výzvou nejen k

přemýšlení, ale i ke změnám a jejich uskutečnění.

Změny nenastávají samy od sebe, ale mnohé změny

jsou výsledkem lidské píle, umu a úsilí.

Mgr. Dagmar Sofie Molinová

V Milovicích dne 30. 10. 2016