Emil Adamec

POUTNÍK

ALMANACH 2012

Literárního klubu Petra Bezruče

kolektivního člena Obce spisovatelů Praha

Nový Zéland, Česká republika, Spojené státy americké

Emil Adamec

POUTNÍK

ALMANACH 2012

Literárního klubu Petra Bezruče

kolektivního člena Obce spisovatelů Praha

2

©Napsal a ilustroval: Emil Adamec

Ilustrace na obálce knihy - Tři králové - (přední pohled), lípa, 1999-2012

Tři králové (zadní pohled), Sedliště, Česká republika, lípa, 1999-2012

Proměna sedlišťské Baby na druhém konci světa

Baba ve větru na Novém Zélandu

I. Vztah déšť a vítr

Sedlišťská Baba je podle staroslovanské mytologie bohyně

deštivých mračen. Abych svou globální losoi o akupunktuře

Země směřoval k harmonii, vytvořil jsem na opačné straně Země

doplňující ale zároveň protikladnou sílu deštivé Baby. Déšť a vítr

vpřírodě působí téměř současně. Představme si planetu Zemi jako

harmonické těleso, které je ovlivňováno působením Slunce a

Měsíce, kde vždy na jedné straně je den a na druhé noc. Na jedné

zima a na druhé léto. Stejně tak jsem postupoval v otázce déšť a

vítr. Déšť planetu zavlažuje, vítr planetu vysušuje. Slunce planetu

ohřívá, Měsíc ochlazuje atd. Proto jsem na protilehlém konci

planety vytvořil Babu ve větru Taranaki (Taranaki je posvátná hora

Maorů a váže se kní legenda).

II. Přílet do ráje

Kdo byl na Novém Zélandu určitě ví, o čem mluvím. Nejzelenější,

nejčistší, nejzachovalejší příroda a prostředí na Zemi. Ano,

hovoříme o Novém Zélandu. Letadlo ze Singapuru přistálo

v Aucklandu – největším městě Nového Zélandu. Ještě před

přistáním letadla jsem pohlédl zokénka. Ještě nikdy předtím jsem

neviděl zelenější pevninu jako tady. Země se čtyřmi milióny

obyvatel a minimálně s desetinásobkem ovcí mě přivítala svým

poklidným a nikde nespěchajícím tempem. Nasedám do autobusu,

který mne přepraví do malebného centra města u stanoviště

autobusů. Za několik hodin mi totiž odjíždí spoj do New Plymouth

vzdáleném asi 300 km. Autobus jel nezvykle rychle, ale vzhledem

ke kvalitě cest to bylo pochopitelné. Cesty na Novém Zélandu jsou

ve velmi dobrém stavu. A jak pokračujeme na jih, mění se také

krajina. Dalo by se říct, že každých 100 kilometrů na jih se mění

také zemské pásmo. Ze subtropického se stává mírné nebo horská

krajina se změní vrovinatou. Autobus projíždí převážně pevninou a

téměř kopíruje tok řeky Waipa. V závěru jízdy však jede po

3

mořském pobřeží. Moře je nesmírně čisté a jasně modré. Ostatně

jako obloha. Zdá se mi, že zde je mnohem více světla než vEvropě.

Možná to může mít na svědomí tenká ozónová vrstva, protože

Antarktida není moc daleko. Ale to už se blížíme do města New

Plymouth – místa konání mezinárodního sochařského sympozia „Te

Kupenga“.

III. Sympozium vNew Plymouth

Už na zastávce mě vítá organizátorka sympozia, milá a srdečná

paní Renate Verbruge, která se zde před lety přistěhovala i

srodinou zBelgie. Mé nářadí zamykáme do společného kontejneru

na nábřeží, kde bude probíhat sympozium. Vnedalekém hotýlku již

jsou všichni účastníci sympozia. Přijeli ze všech koutů Nového

Zélandu, ale také z USA, Holandska a přijel i Australan žijící

v Japonsku. Seznamuji se se všemi a ubytovávám se s Johnny

Turnerem z Wellingtonu, stávají se z nás dobří přátelé. Na druhý

den jsme si prohlédli kameny, ze kterých jsme měli měsíc tvořit.

Byly to menší valouny zandezitu – sopečného kamene, jež vyvrhla

sopka Taranaki, hora se zasněženým vrcholkem vypínající se

opodál. Vybral jsem si dva největší valouny, abych z nich vytvořil

sopečný vítr ve formě ženské postavy. Sympozium začalo a

zanedlouho byla zelená pláň pokryta kamenným prachem. Letní

slunce pálilo. I tehdy, když bylo pod mrakem, bylo nebezpečné.

Pokožku bylo potřeba často chránit krémem svysokým ochranným

faktorem. Sympozium nebylo nijak striktně organizováno. Každý

tvořil podle svých možností. Ve městě se nachází muzeum Puke

Ariki, kde vtu dobu probíhala výstava Parihaka (což bylo i tématem

sympozia). Parihaka připomíná smutné výročí Nového Zélandu,

kdy kolonizátoři věznili zejména maorské muže, kteří se nechtěli

přizpůsobit nově zavedeným zákonům. Byl to i všeobecný úpadek

maorské kultury, protože mnozí z nich v zoufalství propadli

alkoholismu. Bílé peří vmnohých podobách mohlo symbolizovat

usmíření. Výstava zahrnovala instalaci maorských uměleckých

předmětů. Zaujaly mne zejména řezby ve dřevě, kostech nebo v

jadeitu. Rozvlněný spirálovitý systém na povrchu artefaktů zajisté

ovlivnil i moji budoucí tvorbu. Podobně bylo pojato i tetování,

4

které má na Novém Zélandu bohatou tradici. Muži mají tetováním

pokrytou celou tvář, zatímco u žen se používá tetování pouze na

spodním rtu a bradě. Všiml jsem si také dobových fotograí, které

zobrazovaly různé životní situace obyvatel v minulém století,

vdobě kolonizování severního ostrova Nového Zélandu. Parihaka

stále připomíná narušení starých tradic a ztrátu území Maorů, kteří

se stále hlásí o svá práva. V paměti mi utkvěla fotograe mladé

maorské ženy sedící před tradičním maorským domem. Měla ve

vlasech bílé peří. Vnukla se mi představa čekání na manžela, který

je neprávem uvězněn. Ve

městě se také nalézá kvalitní

galerie moderního umění.

Byla v ní futuristická výstava

od autorů různých zemí

zaměřená na ničení životního

prostředí. Ačkoli je v Novém

Zélandu př í r o d a ve l m i

zachovalá, je zde jiný problém

– příliš silné sluneční záření

způsobené nedostatkem

ozónové vrstvy.

Baba ve větru. Tak jsem

nakonec pojmenoval dílo

z andezitu. Esovitě zvlněná

postava ženy oděná do

dynamicky se vinoucích

drapérií, jejichž systém

spirálovitě obtáčí celou guru.

Zde jsem také použ i l

jednoduchých kresebných

reliéfů inspirovaný c h

maorský m t e t o v á n í m .

Samotný portrét ženy má

tradiční tetování na spodním

rtu a bradě. Tato socha byla

vybrána pro instalaci ve

veřejném prostranství na nově

5

Baba ve větru , New Plymouth

Nový Zéland, andezit, 2004

zbudovaném náměstí před muzeem Puke Ariki v centru města

New Plymouth. V průběhu sympozia jsme mimo jiné navštívili

maorskou vesnici a zúčastnili se velmi působivého obřadu. Přivítání

sMaory je také velmi specické – dotekem čela hlavy. Na sympoziu

často nás navštěvoval ve městě ceněný umělec – Filipe Tohi. Filipe

Tohi pochází z ostrovů Tonga a usídlil se před lety vNew Plymouth.

Vjeho domě – ateliéru a před ním se nachází nesmírné množství

jeho prací od kreseb a maleb přes dřevěné konstrukce až po sochy

zandezitu. Vté době měl svoji výstavu vnedaleké galerii. Jeho dílo

mne upoutalo svou až vědecky pojatou lozoí zjeho ostrovů. Na

závěr vernisáže mu pomáhal jeho mladší bratr, jenž strávil také

delší dobu v Indii. V průběhu promítání na závěr výstavy

představoval astronomická fakta jeho předků, které následně

použil ve své tvorbě. Později jsem viděl i jeho monumentální

kovové realizace v New Plymouth a Aucklandu vycházející z jeho

lozoe. Po skončení sympozia jsem totiž měl tu čest pobývat asi

týden vdomě Filipe Tohi. Stále větší množství faktů vnašem umění

jakoby nás vněčem spojovalo.

IV. Pobyt ve Wellingtonu

Loučím se s Mistrem Tohi a přáteli ze sympozia a odjíždím

s Johnny Turnerem do Wellingtonu. Jede s námi i jeden sochař,

který svá kamenná díla opracovává výhradně sekerou, nenosí obuv

a své mládí strávil vbuši.

Ve Wellingtonu totiž žije Johnny Turner, takže jsme měli možnost

se více seznámit. Wellington je hlavní město Nového Zélandu,

kompaktní svým urbanismem a kulturním a politickým centrem

země. Vyznačuje se rušným tempem, původními kamennými

stavbami kombinovanými smoderní architekturou. Ve Wellingtonu

je také větší množství galerií a sbírka monumentálních soch

vparku (mimo jiné i Henry Moore). Toto město vůbec má hodně

pochopení pro umění. Byla zde organizována sochařská sympozia,

z nichž mnohá díla jsou umístěna ve městě. Moderní architektura a

kolorit města řadí Wellington mezi světové metropole. V Muzeu

Nového Zélandu Te Papa jsme kromě geograckého oddělení a

rů zných technicky vyvinutých expozic shlédli také expozici

6

věnovanou maorské kultuře. Za pár dní po našem příjezdu přijeli

také dva účastníci newplymouthského sympozia z USA, takže

mohli jsme probrat detaily našeho příštího setkání v Americe.

Voblíbené restauraci Johnnyho, kde se vyjímá jeho menší dřevěná

socha, jsme si dali výborný sýr. Město Wellington je kosmopolitní.

V noci, když jsem jel taxíkem a odpověděl černošskému taxikáři

odkud jsem, radostně zvolal „Čeko – na druhé straně Země, to

znám!“

V. Cesta na Jižní ostrov

Nový Zéland se skládá ze dvou dominantních ostrovů –

Severního a Jižního. Město Wellington je výchozím místem pro

cestu na Již ní ostrov. Loď př ekonávající moř s k o u

třicetikilometrovou úžinu přistává v Pictonu. V Pictonu je i

námořnické muzeum, ale vtu dobu bylo již zavřeno. Jako všude je i

zde vpřístavu možnost zapůjčení automobilu. Já však pokračuji ve

svém putování jako obvykle – autobusem a pěšky.

VI. Christchurch

První moje zastávka končila ve městě Christchurch. Je to největší

město Jižního ostrova a vyniká velkým centrálním náměstím (což

v novozélandských městech není obvyklé), jemuž dominuje

katedrála. Stále se zde dodržují staré anglické tradice. Dlouhé

bloudění a shánění noclehu bylo bezúspěšné – tak jsem přečkal

noc s divokými kachnami pod mostem, protože parky jsou zde

čisté a přehledné. Připadám si jako vLondýně. Nechybí zde ani líně

se vinoucí řeka Avon podobná Temži.

VII. Timaru - návštěva maorských skalních kreseb

Městečko Timaru vzdálené 160 km od Christchurch není svou

velikostí a významem z turistického hlediska příliš zajímavé.

Jedinou zvláštností je místní galerie a muzeum se zajímavými

exponáty. Skutečným důvodem, proč jsem přijel do Timaru byly

maorské skalní kresby. Po příjezdu do města jsem si koupil sendvič

7

a přemýšlel, kam se vydat. Místo se skalními kresbami bylo totiž

poměrně vzdálené a také na soukromých pozemcích. Přesto jsem

si vzal taxíka a jel směrem k Pleasant Point, kde se podle mapy

mělo místo nacházet. Začalo hustě pršet, ale jen krátce. Nicméně

všude bylo mokro. Na farmě vlastníka nikdo nebyl a protože už

bylo odpoledne, vyrazil jsem na vlastní pěst směrem k velkým

kamenům. Cesta to však nebyla jednoduchá. Pozemky byly

oploceny elektrickými dráty, takže jsem dostal nejednu ránu při

přelézání. Pocit, že se nacházím na soukromých pozemcích, nebyl

příjemný. Byla to však pro mne jediná možnost vidět kresby.

Ostatně poutník by měl být doma všude – neexistují pro něj

hranice. Pokračoval jsem tedy i nyní bez zastavení. Jen aby tu

nebyli hlídací psi, přemýšlím nahlas. V dálce jsem ale zaslechl

štěkot. Sehnu se kzemi a ani nedýchám, naštěstí si mne nevšimli.

Psi se ztratili a já pokračuji vchůzi. Krajina se vlnila jako obrovská

drapérie. Najednou terén stoupá a na jeho vrcholku spatřuji

obrovské balvany. Přicházím blíž a mám velkou radost. O čem jsem

snil uvidět je právě přede mnou! Za zamknutou železnou mříží jsou

na skále stylizované lidské a zvířecí postavy v dynamických

pozicích. Detailně studuji každou kresbu a přemýšlím nad dnešním

dobrodružným dnem. Jsem tu jen já a ty skály. Nikde nikdo. Začíná

se stmívat a já jsem se rozhodl, že strávím noc na tomto magickém

místě. Večer opět začalo krátce pršet. Já zahalený do spacího pytle

jako mumie naslouchám zvláštním zvukům noci. Najednou se ke

mně blížilo nějaké zvíře. Asi kůň nebo jelen. Hrozně jsem se vyděsil.

Zakřičím na ten blížící se stín! Zastaví se to a po chvilce prchá.

Snažím se usnout, ale je mi zima. Na skálu přilétá dravý pták. Podle

velikosti to mohl být orel. Mezi skalami, kde jsem ležel, profukoval

silný vítr. Měsíc se schoval za mrak a byla úplná tma. Konečně se

rozednívá, loučím se s tímto posvátným místem a vycházím za

rozbřesku. Čeká mne totiž „trnitá cesta“ zpět. Na elektrické oplocení

se netěším. Někdo mi může říct „máš toto za potřebí?“ a já vždy

odpovídám bez přemýšlení „mám!“. Tak teď se poutníku trap, když

jsi chtěl vidět kresby. Konečně opouštím soukromý areál a jsem

opět volný. Nacházím se v místech, kde není zavedena běžná

infrastruktura. A já bych měl dorazit odpoledne zpět do Timaru,

protože musím stihnout spoj do Dunedinu. Jdu pěšky silnicí na jih.

8

Autobusová zastávka stojí opodál. Bus však jezdí jednou denně a

v neděli (což zrovna byla) nejezdí vůbec. Pokračuji v chůzi a

každým krokem přemýšlím nad včerejšími kresbami. Asi po deseti

kilometrech přichází únava. Usedám na cestu před rozdělenými

cestami. Na druhé straně je farma svelkým množstvím krav. Mapa

říká, že pokud zabočím, může být cíl blíž. Odbočuji a jdu do

neznámé krajiny téměř bez civilizace. Po několika dalších

kilometrech vím, že pro mne již není cesty zpět. Ten den slunce

pálilo a po dešti ani památky. Konečně přicházím kmístu, odkud

vidím menší vesnici. Jeden dům jako druhý. Všude ale ticho a

prázdno. Projdu osídlením a mám štěstí! Na konci vesnice je

benzínová pumpa a mají otevřeno. Čas odjezdu autobusu zTimaru

se blížil, proto volám taxi. Jsem nazpátek a poslední. Dveře

autobusu se ihned za mnou zavírají. Čeká mne mé nejjižněji

navštívené místo na Zemi – Dunedin.

VIII. Dunedin – jediné hnízdiště albatrosů na Zemi

Dunedin se nachází 190 km jižně od Timaru na jihovýchodním

pobřeží Jižního ostrova. Autobus jel celou cestu po pobřeží, takže

byl krásný výhled na moře. Najednou se autobus zastavil a všichni

cestující vystoupili ven. Ihned jsem pochopil. Přímo pod námi na

pláži dováděli lachtani. Byl to úžasný pohled. Jejich lesklá černá

těla splývala s tmavými řasami v absolutně čistém moři. Někteří

skákali po kamenech a nás si vůbec nevšímali. Byli zaneprázdněni

sami sebou v posledním ráji na Zemi. Řidič přerušuje naše

pozorování a pokračujeme dále na jih. Do Dunedinu přijíždíme

pozdě večer. Všichni, jak je všude zvykem, mají další odvoz, čekají

na ně známí nebo rodiny, jen na mně nečeká nikdo. Ale vtom je ta

krása svobody. Ta neplánovanost, řešení situací postupně, jak

přicházejí, ta volnost… vítr vane z Antarktidy. Nacházím se na

nejjižnějším místě, kam jsem došel. Království největšího ptáka na

Zemi – albatrosa. Albatros má vůbec zvláštní poslání. Každý rok

obletí celou zeměkouli mezi Antarktidou a jižními kontinenty a

hnízdí pouze vDunedinu. Nicméně je noc a musím řešit, kde složit

hlavu. Procházím nočním městem, míjím nádražní muzeum a

pokračuji do centra, kde v parku je monumentální katedrála.

9

Spletitá síť uliček mne zavede do osmihranného centra města, kde

se nacházejí bary. Ale i ty se pomalu zavírají. Hotel již nehledám.

Následuji cestu poutníka, proto se musím spokojit se situací, jaká

je. Pokračuji vchůzi a nacházím se asi vprůmyslové zóně, protože

vidím jen vysoké pozinkované ploty a nahoře navíc elektrická

ochrana. Zastavuji se pod mostem. Je však železniční a koleje jsou

mi přímo nad hlavou. Vracím se zpět k  nádraží. Cestou míjím

ragbyové hřiště a únavou uléhám na hrací plochu za stříhaný živý

plot. Ráno nastala trapná situace. Konalo se ragbyové utkání a já

jsem bivakoval přímo na hřišti. Rychle jsem se sbalil a zmizel.

Ospravedlňovat se či vysvětlovat, co tam hledám, nemělo smysl.

Dunedin je poměrné vybavené město. Pořídil jsem si zde kameru,

abych zdokumentoval let albatrosů. Samotné hnízdiště se nachází

na poloostrově Otago za městem vRoyal Albatros Centre, kde jsou

prohlídky s průvodcem. Autobus na poloostrov odjíždí nedaleko

supermarketu. Tam totiž tradičně řeším stravování. Autobus má

mnoho zastávek. Ta poslední však končí v ráji albatrosů. Za

poměrně vysoké vstupné jsem s malou skupinkou mohl navštívit

vědecké a pozorovací pracoviště, jejichž budovy se nacházejí

přímo uprostřed hnízdiště. Velkými okny vidíte létající, přistávající,

chodící nebo hnízdící ptáky. Ve vzduchu obři, na zemi velikosti

husy. Tělo albatrosa je poměrně krátké, když však roztáhne

důmyslně poskládaná křídla, promění se rázem v letadlo. Jeho přes

tři metry dlouhá křídla se ve vzduchu téměř nehýbou. Pták pouze

přizpůsobuje křídla směru a síle větru. Pozorování albatrosů ptáků

mne inspirovalo natolik, že zde vznikla myšlenka vytvořit

Antarktický a Arktický monument. Nedaleko centra albatrosů se

totiž nacházelo místo, kde se zdržují žlutoocí tučňáci. Zčasových

důvodů jsem ale toto místo nenavštívil. Loučím se s tímto

inspirativním místem a pokračuji nejbližším spojem do

Queenstownu – mekky adrenalinových sportů.

IX. Zastávka vQueenstownu

Ne že bych byl fanoušek adrenalinových sportů, ale jako poutník

bych měl toto místo posoudit nezávisle. Po dlouhé a klikaté cestě

autobusem zDunedinu přijíždím do Queenstownu, vzdáleném 290

10

km severozápadním směrem. Město samotné leží pod působivou

panoramou Jižních Alp, jejichž zasněžené vrcholky jsou večer

nasvětleny. Toto, pro mne nesourodé turistické místo, je plné

sportovních a oddechových aktivit. Já však tradičně jako všude

jinde se spíše zajímám o to, vkterém křoví mohu večer hlavu složit.

Někdy si připadám, že tento způsob nahlížení na svět je podobný

lozoi bezdomovců. V rušném dni jsem shlédl hlavní turistické

atrakce. Podnikl jsem výjezd lanovkou na nejvyšší bod města.

Výhled ztohoto místa byl fantastický; nedozírné roviny a na druhé

straně ostré obrysy pohoří Jižních Alp a nad tím vším se na stožáru

vlnila novozélandská vlajka. Po návratu do „základního tábora“

lanovky jsem zbytek kopce sešel mezi sportovně naladěnými

turisty sjíždějící kopec na umělých bobových drahách. Ani mne

nenapadlo podobně skotačit. Scházel jsem pomalu a zamyšleně a

okolní ruch jsem vnímal jako inspirativní kulisu. Zde mne napadla

konkrétnější podoba a umístění monumentu albatrosa. Skokanské

můstky lyžařů mají přece svou dynamickou architekturu. A lyžař,

který se odráží zmůstku, to je přesně ten moment, který bych chtěl

zpodobnit jako poctu k tomuto královskému okřídlenci

(albatrosovi). A umístil bych ho na nejjižnějším místě na Zemi – na

Ohňové zemi vJižní Americe. Právě tam totiž albatrosi každoročně

prolétají. Přesně na druhé straně zeměkoule, v Beringově průlivu,

chci zbudovat protilehlý monument věnovaný ledním medvědům.

Den byl u konce a začalo se stmívat. Dole ve městě bujel přirozený

ruch a za ním už svítila do tmy nasvětlená kulisa hor. Sedím na

lavičce a pozoruji hvězdy na obloze, znichž jedna za chvíli zhasne.

Vrcholek hory totiž, kde jsem byl ve dne, se proměnil vjednolitou

svítící hvězdu. Všechna světla restaurace a stanice lanovky splynula.

Zdalipak je to podobné i na nebeských hvězdách. Mikrosvět té

jedné hvězdy po půlnoci zhasl a já hledal jenom malé místo, kde

bych nerušeně usnul. Všude vokolí však bylo rušno. Scházím přes

potok do méně osvětleného lesního porostu a nacházím se ve tmě.

Mírný sklon terénu nebyl překážkou, protože únava byla silnější.

Rozkládám karimatku a pomalu usínám. Okolní zvuky vlese však

působily rušivě. Najednou se odněkud ke mně blížil asi velký pes.

Vyskakuji ze spacího pytle, abych ho zahnal, on odběhl, ale ne

daleko. Tu noc jsem opět nespal.

11

X. Hokitika a návštěva Roryho

Ráno vyčerpán usedám do autobusu, který mne přemísťuje

severním směrem na severozápadní pobřeží Jižního ostrova

v Tasmánském moři. Hokitika je vzdálená 500 km od

Queenstownu. VHokitice se mohu zdržet pouze jediný den. Čeká

mne zde Rory, sochař z newplymoutského sympozia. Pochází

z Irska a usadil se zde před několika lety. V Hokitice se vítáme,

projíždíme spolu městem a navštěvujeme několik galerií.

VHokitice totiž je bohatá tradice řezeb zjadeitu a nefritu, která se

tu nalézají. Přesunujeme se do jeho sídla. Když jsem se ho na

sympoziu zeptal, proč se usadil na Novém Zélandu, okamžitě

odpověděl: „Polož mi tuto otázku, až uvidíš moji zahradu“. A

skutečně. Místo, kde Rory sídlí, je opravdu jako vystřiženo

z pohádky. Na lesní cestě za městem malý dřevěný patník

splechovou značkou označuje, že zde bydlí Rory s rodinou. Jeho

zahrada spíše vypadá jako les, za kterým zahýbá mohutné rameno

řeky, v němž se odráží rozsáhlé panorama pohoří Jižních Alp. Rory

totiž je zarytý environmentalista (ekologický aktivista). Ještě

v Německu, odkud je jeho žena, byl spolu s dalšími aktivními

odpůrci ukládání jaderného odpadu. I on si zabetonovával nohy do

sudů stojících na cestě, aby alespoň pozdržel kamiony snákladem.

Německou vládu stojí zdržení způsobené těmito mladými lidmi

nemalé prostředky. Ale zde vHokitice prý komerční kácení stromů

nebo průmyslové aktivity jsou střeženy místními obyvateli, kteří

tlačí vládu, aby nedevastovala životní prostředí. Rory tvrdí, že Nový

Zéland je poslední ráj na Zemi. A já mu jen dávám za pravdu.

Ukazuje mi okolí města a také dřevěné sochy, které vnich vytvořil.

Jeho tvorba vychází z keltských ornamentů, které kombinuje

smaorskými. Vzniká tak dílo které svou dynamikou a opakováním

svých patentů (motivy, které autor užil a opakovaně používá)

navazuje na tradice ze svého domova a na zdejší tradice.

Nechávám mu podrobné geologické mapy Jižního ostrova, které

jsem koupil vChristchurch. Debatujeme dlouho do noci o sochách,

o sympoziích a o Novém Zélandu. Přespávám v jeho zahradním

domku a sním o tučnácích.

12

XI. Loučení s rájem

Ještě za rozbřesku mne Rory odváží na autobus. Linka do Pictonu

opouští Hokitiku už v6 hodin ráno. Rychle se loučíme mezi dveřmi

autobusu. Autobus projíždějící vnitrozemím příčně křižuje severní

část Jižního ostrova. Kopcovitá krajina je protkána průzračnými

řekami a dynamickými vodopády. Jižní ostrov je stále bohatý i na

původní lesy. Moře bylo ale neklidné. Stejně jako ve Wellingtonu i

zde jsou lokální záplavy. Jdu přímo k domu Johnnyho. I on není

doma, protože ho voda odřízla, když se vracel zPorirua. Přesto se

za dva dny vrací. Jdu mu pomoci vytáhnout z moře kmen

australské borovice, který zde doplul pravděpodobně zTasmánie.

Omlácený povrch červeného dřeva již nyní má svůj příběh. Chce do

něj vložit kus bazaltu (vyvřelá hornina tmavého odstínu tvrdostí

žuly). Oba se shodujeme, jak šílený, ale zároveň krásný život může

mít sochař. Krátce poté, co se lopotíme s kusem dřeva v hustém

dešti a dostáváme ho do jeho ateliéru, mne Johnny odváží na

letiště. „Na shledanou za půl roku vAmerice!“, voláme ještě na sebe

vletištní hale. Na wellingtonském letišti visí na stěnách vodletové

hale kostýmy, které byly použity při natáčení slavného lmu Pán

prstenů. Letadlo má několikahodinové zpoždění pro nepříznivé

počasí. Na letišti v Aucklandu na mne čeká Filipe Tohi. Kvůli

zpoždění letadla propásl jsem jeho vernisáž v knihovně

v Aucklandu. Samotná premiérka totiž odhalovala před budovou

jeho novou sochu z nerezi. Stěrače auta marně zápasí s hustým

deštěm. Večerními ulicemi protékají kaluže vody. Budova knihovny

je stále osvětlená a před ní jako krystal diamantu září Tohiho dílo.

Důmyslně poskládané trubky zleštěné nerezi tvoří kosočtvercový

objekt, který je detailem jednoho z tisíců Tohiho projektů o

nekonečnosti času. Filipe mně převáží do domu své známé, která

pracuje vaucklandském muzeu a vytváří v něm expozice. Loučím

se s Filipem a předávám mu své písemné doporučení pro jeho

účast na changchungském sympoziu v Číně. Jeho tvorba i osoba

mě velmi oslovila. Letadlo do Singapuru mi odlétá na druhý den po

obědě. Ráno se spěšně přesunujeme sTohiho známou do muzea.

Mám tedy sebou opravdu profesionálního průvodce. V Auckland

Museum, jak se ociálně nazývá, je zcela jedinečná sbírka

13

maorského umění, ale i umění národů Nové Guiney a všech národů

ostrovů Polynésie a Mikronésie. Vystavené předměty dokazují

tvůrčí bohatost a kulturní poselství umění přírodních národů pro

naši i budoucí generace.

Výstava Amazonia a Taranaki vLašské galerii vSedlištích

Stalo se již tradicí, že vždy po svém návratu ze světa uspořádám

za pomoci mých přátel výstavu doma, vSedlištích, vLašské galerii.

Nejinak tomu bylo i po mém návratu z Nového Zélandu. Výstavu

zahájil významný český fotograf profesor Jindřich Štreit. Byly zde

vystaveny nejen velkoplošné fotograe mých soch Amazonia

vBrazílii a Baba ve větru na Novém Zélandu, ale i fotograe, knihy,

pohlednice, katalogy a originální artefakty, mušle, kamínky a

semena či listy stromů z různých míst, které jsem navštívil vobou

exotických zemích. Pro všechny artefakty a rostlinné části jsem

vyrobil skleněné vitríny. Výstavní prostory galerie doplnila tehdy

zatemněná místnost, kde jsem nainstaloval kompozici „snícího

poutníka v Amazonii“. V této místnosti byla pověšena pravá

indiánská houpací síť hammock (visuté houpací lůžko) a po

stěnách zobrazeny skalní kresby z Amazonie. Ultraalové světlo

dodalo instalaci zvláštní atmosféru. Součástí výstavy bylo i

promítání dokumentů vsedlišťském kině, které jsem natočil vobou

zemích. Na vernisáž a na promítání se přišlo podívat 200

návštěvníků.

Gaia a realizace zahrady vPraze – Zbraslavi

Po návratu z Nového Zélandu a po úspěšné výstavě v Lašské

galerii jsem zůstal několik měsíců v České republice. Realizoval

jsem totiž vPraze na Zbraslavi velký projekt. Jednalo se o zahradu,

obelisk a fontánu. Vtéto kompozici jsem použil zásady Feng-šuej,

kterými se zabývám. Vzhledem krůzným dodavatelům musel jsem

koordinovat celou stavbu tak, aby jednotlivé části projektu mohly

být zrealizovány, mimo jiné i žulový obelisk vyrobený převážně

strojně. U fontány tomu bylo ale jinak. Celou sochu jsem prakticky

zhotovil sám s pomocí asistentů. Věhlasná bohyně Gaia – matka

14

Země - zosobňuje naši planetu jako živý organismus. V této

skulptuře je jak koloběh vpřírodě, bezčasovost a monumentalita,

tak pocta starým civilizacím. Sedící ženská gura s výrazným

obličejem vztahuje své dlaně před sebe. V náručí se snaží udržet

vodu, která jí však přetéká přes paže všemi směry. Vhladině vody

zírá na zrcadlící se oblohu. V tomto díle je zašifrováno poselství,

které se týká Země a nás samotných. Tato skulptura vysekaná

z mrákotínské žuly je instalována uvnitř zahrady Patium na

mozaikové desce, jejíž součástí je obelisk. Obelisk stejně jako socha

Gaia jsou orientovány na hvězdu Polárku. V mozaikové dlažbě je

zpodobena dvojitá spirálovitá šroubovice, jejíž střed je samotná

Gaia. Socha je zároveň fontánou a ve večerních hodinách je

osvětlená. Práce na soše začaly přímo vžulovém lomu v Mrákotíně.

Vylomený blok byl kolosální. 27 kubíků hmoty sváhou 80 tun! Bylo

jasné, že tímto kolosem nebude možno manipulovat. Ze skály

vystřelený blok dopadl přímo do uměle vytvořeného jezírka vody,

vněmž zcela zmizel. Bylo nutno nejdřív vodu odčerpat, abych se

vůbec kbloku dostal. Ktéto práci jsem měl kdispozici pomocníky

z kysuckého Slovenska. Také oni netušili, jaká nás čeká dřina

v příštích několika měsících. Nicméně práce byly začaty. Po

odčerpání vody se před námi objevila skutečná hora kamene,

v němž lidské měřítko se ztrácelo. Krychle o straně 3 metry! Bylo

nutné dokoupit potřebné nástroje: žebřík, vrtačku, kompresor,

sbíječky, diamantové kotouče, úhlové brusky, různé druhy sekáčů

ztvrdokovu. Seznam každým dnem jen stoupal, protože samotné

opracování tohoto druhu žuly bylo velmi pracné, o rozměrech ani

nemluvě. Odvrtáním nejdříve horní strany krychle jsem se zbavil

přebytečné hmoty a utvořil tak podobu válce. Na zaoblenou

plochu jsem nakreslil základní přední siluetu postavy Gaia, kterou

jsem podobným způsobem odvrtal a osekal. Totéž jsem učinil i

zboční strany. Kamenný blok tímto způsobem ztratil přes polovinu

váhy. Stále však se s ním nedalo pohnout. Začaly práce se

zaoblováním stále hranatého tvaru až hmotnost klesla pod třicet

tun. Speciální dopravou jsem přemístil kámen do Ruzyně přímo za

letiště. Práce byly totiž natolik hlučné a prašné, že jsem si nemohl

dovolit pracovat vblízkosti žádného obydlí. Letiště se mi jevilo pro

tuto situaci ideální. A také pokud bych potřeboval práce přerušit a

15

odletět jinam, stačilo se oprášit, vzít sebou nástroje a nasednout do

letadla (což se také později stalo). Vzhledem ktomu, že práce na

tomto kvádru byly opravdu nekonečné (mimo toho jsem ještě

pracoval na spodní části sochy, polokulovitém tvaru z růžové

španělské žuly) a čas odletu do Ameriky se blížil, nasadil jsem práce

nonstop, tedy i vnoci. Měl jsem tři pomocníky ve dne a tři v noci.

Samotní pomocníci byli chlapi jako hory a horníci. Řekli mi že ani

v dole není taková dřina jako na mé soše. Dva z nich práce

zanechali a odjeli. Byl to velký fyzický a psychický nápor. Já osobně

jsem pracoval s nimi, a to jak ve dne, tak i v noci. Už ani jsem

nerozlišoval, vkteré části dne pracuji a vkteré odpočívám. Zalehl

jsem přímo vyčerpáním do stanu se sluchátky na uších, abych

alespoň chvíli si odpočinul. Těsně před odletem do Ameriky jsem

práce zanechal. Tam mne totiž čekala další socha pro realizaci. Je

také nutné jednu sochu opustit a pracovat na jiné, protože vám

dochází inspirace. Po návratu tuto inspiraci získáte a opět můžete

pokračovat vdíle.

Mír – monument pro Ground Zero vNew Yorku

I. Přílet do New Yorku

Celá záležitost byla spojena s konáním mezinárodního

sochařského sympozia v americkém státě Maine, ve městě

Damariscotta, kam jsem byl vybrán. Po příchodu na americkou

ambasádu vPraze jsem konzulovi představil svou dosavadní práci

ve světě a sdělil mu, že hodlám vytvořit sochu pro New York.

Nejdřív mi nevěřil, ale po shlédnutí fotograí mých realizací a

přečtení zvacího dopisu ze sympozia jsem ho přesvědčil. Dostal

jsem vízum na 10 let. Po zkušenostech se sochou Gaia jsem vzal

sebou opravdu dostatek nářadí. Celkově toho bylo přes 80 kilo.

Musím přece v Americe zanechat velký monument. A když

monument, tak vNew Yorku. Již na ruzyňském letišti jsem působil

podezřele. Mé batohy naplněné ocelovými sekáči nebudily u

letištní kontroly důvěřivost. Ihned jsem byl podroben osobní

prohlídce. Jistě si dovedete představit pohledy lidí, kteří měli letět

se mnou po New Yorském teroristickém útoku. Byl jsem však

16

klidný, protože do Ameriky, stejně jako všude jinde, jsem šel jen

s dobrými úmysly. Ještě zaprášené sbíječky, sekáče a vrtačky ze

sochy Gaia jsem postupně pokládal na vyblýskanou podlahu

nového letiště. Předložil jsem letištní hlídce dokument, že letím na

sochařské sympozium a fotograe již zrealizovaných soch.

Pochopili, že nejsem žádný turista nebo obchodník ale poutník -

sochař. Přesto, že se asi s touto situací ještě nesetkali, přijali mne

kletu. Přistání vNew Yorku mělo podobný scénář. Konečně jsem

našel jedinou úschovnu zavazadel. Za jeden den chtěli po mně

nekřesťanských 40 dolarů. Neměl jsem však jinou možnost. Beru si

jen fotoaparát a pas. Jeden muž na letišti jakmile slyší, že jsem

Čech, mi povídá: „Vaši fotbalisti vyhráli“. Odpovídám mu: „Jsem

sochař, fotbal mne nezajímá“. Nacházím autobus, který jede do

centra města. Tam, kam se blížíme, je opravdový ruch. Ulice jsou

zaplněné žlutými taxíky, automobily vytvářejí vširokých ulicích

dopravní zácpy, po chodnících korzují lidé snad všech národností

světa. A nad tím vším nedohledné vertikály mrakodrapů jako

dlouhé tyče končící v oblacích. To Hongkong byl mnohem

impozantnější, vzpomínám na svů j pobyt vČíně. Autobus

zastavuje, jsem v centru New Yorku. Po chvíli přicházím na další

autobusové nádraží, abych si koupil jízdenku na spoj do Portlandu.

Na moji otázku, jestli zde mají úschovnu zavazadel, zaměstnanec

udiveně odpoví, že v Americe úschovny neexistují. Údiv byl

samozřejmě i na mé straně. Tak toto rozhodně není místo pro

poutníka! Používají se zde pouze taxíky a přespává v hotelech.

Nedá se nic dělat, kupuji lístek na zítřejší ranní spoj. Mám přesně 15

hodin na to, abych prošel New York, uviděl Ground Zero, vrátil se

na letiště pro nářadí a stihnul autobus do Portlandu. Vyrážím do

ulic. Stmívá se a já zcela vyčerpán přicházím na Times Square.

Reklamy a ruch všude okolo dělají znoci den. Množství obchodů a

barů je otevřených, taxíky mají napilno. Usedám na chodník. Za

chvíli přede mnou přijíždí štáb televize a snad natáčejí zde lm

nebo jen zpravodajství? Nevím, usínám vyčerpáním na chodníku.

Probouzím se po chvíli. Ruch na Times Square utichl. Jen svítící

reklamy opakovaly do tmy svoji každodenní show. Pokračuji ve své

noční pouti k místu, které otřáslo světem. Ground Zero na

Manhattanu se od doby svého vzniku pyšnilo tak zvanými

17

„Dvojčaty“, které byly také nejvyššími budovami města a se Sochou

svobody tvořily hlavní symbol New Yorku. Teroristické útoky vzáří

2001 však proměnily toto místo vpustinu. Jen hluboká hrozivá díra

zůstala po mrakodrapech. Přes tři tisíce lidí zde zahynulo. Přicházím

na místo za rozbřesku. Ve městě již začíná čilý ruch. Ohrazená

plocha, vníž probíhá stavba nového obchodního centra, je poseta

informacemi o historii tohoto místa a také o jejím smutném konci.

Obcházím plochu dokola a hledám příhodné místo pro svou novou

sochu. Při fotografování jsem upozorněn jedním chodcem, abych si

dával pozor, že mohu být zatčen policií. Zanechávám toto místo

vpoklidu. Čas mého odjezdu se blíží. Metro mne převáží na letištní

autobus. Při návratu zpět do města cítím každým krokem, že

jakýkoli pohyb smým nářadím bude problematický. Pouhé přejítí

rušné ulice nebylo jednoduché. Ale taxíka jsem si zkrátka nemohl

dovolit. Hodina odjezdu busu se nemilosrdně blížila. Složitě běžím

do stanice a po eskalátorech do podzemí. Autobus již byl připraven

kodjezdu. Řidič ale nesouhlasí, abych zavazadlo převážel. Za další

příplatek nakonec svolí. Tak se opět autobus stává mým tradičním

útočištěm k odpočinku. Portland je vzdálen přes 600 kilometrů.

Probouzím se, když bus křižuje Boston, město velmi podobné New

Yorku.

II. Maine – místo konání sympozia

Do Portlandu autobus přijíždí za tmy. Volám Jessemu, který po

hodině přijíždí. Spolu s ním je i Johnny Turner – moji přátelé

zNového Zélandu. Ani mi nevěří, že jsem přečkal noc vNew Yorku

bez úhony. Míjíme lesní a zemědělskou krajinu. Stát Maine totiž je

jedním zmála států USA, kde zemědělské zvyky z minulosti stále

přetrvávají. Bylo to také první a nejbližší místo, kde přijížděli

kolonizátoři z Anglie. Zajíždíme do hlubokého jehličnatého lesa,

kde Jesse žije a kde je také první část konání sochařského

sympozia.

Jeho lesní usedlost již žije sympoziem. Otec Jesseho žil léta

v Japonsku, postavil dům, který zčásti neskrývá japonské vlivy.

Profesor sochařství Katsumi Ida mne vítá u vchodu. Nedávno

přiletěl zdalekého Japonska. Spolu sJohnnym Turnerem přiletěl i

18

další protinožec z Nového Zélandu, Barry, maorský sochař, také

jeho znám z newplymoutského sympozia. Mladší výtvarnice

korejského původu z New Yorku přijela autem pár hodin přede

mnou. Kdybych to tušil, mohli jsme jet spolu. Když ráno, po

japonské snídani, vybaluji své nářadí, všichni souhlasně oceňují

jeho kvalitu. Růžovou menší sbíječku si Katsumi dokonce tak

oblíbil, že jsem mu ji později koupil a zaslal z Prahy. V lese, kde

Jesse žije, je kromě hustých jehličnatých stromů také menší

naleziště bazaltu a žuly (bazalt – tvrdá hlubinná vyvřelina tmavého

odstínu). Každému sochaři

nabídl různé druhy kamene

pro tvorbu. Já, jenž jsem si

usmyslel, ž e v y t v o ř í m

monument pro Ground Zero,

jsem se nemohl spokojit ani

s jedním. Byly malýc h

rozměrů. Koupil jsem od

Jesseho blok místní bílé žuly

ležící v křovinaté dolině. Byl

přes osm stop dlouhý (stopa,

míra používající se v USA je

shodná s délkou 30,48 cm).

Právě vněm jsem totiž zhlédl

budoucí zvlněnou ženskou

postavu. Když pomocí jeřábu

dosedla pětitunová masa

kamene na pracovní místo,

mé vzpomínky na dosud

nedokončenou sochu Gaia

byly stále živé. Tento kámen

byl bělejší a světšími zrny než

u mrákotínské žuly. Nakreslil

jsem na něj základní zvlněnou

siluetu postavy. Odpoledne

jsme jeli nakoupit potřebné

elektrické nářadí. V Americe

totiž se ani vzduchové a ani

19

Mír, Damariscotta, USA, žula, 2004

elektrické přípojky neshodovaly s evropskými. Elektřina zde je

navíc jen 110 voltů proti světovému standartu. Odjíždíme také

navštívit nedaleký lom červené žuly. Stát Maine a sousední

Massachusetts jsou významnými nalezišti žuly a slouží pro potřeby

celých Spojených států. Velké kamenné bloky temně růžového

odstínu již ležely u vstupu do lomu. Vytahuji jízdenku

z newyorského metra, na jehož druhou stranu jsem nakreslil

siluetu pěti gur pro Ground Zero symbolizující pět světadílů. Vtu

chvíli mne napadlo, že newyorský monument může být složen

nejen z několika postav, každá v jiném postoji, ale také každá

z jiného kamene. Materiál pro jednu z nich již mám, přemýšlím

nahlas, je bílá, evropská. Ale já jsem nyní vAmerice. Nemohu přece

zapomenout na původní obyvatele Ameriky – Indiány. Mé

vzpomínky z dětství, kdy jsme si v sedlišťských lesích hrávali na

severoamerické Indiány, jsou stále živé. Temně rudé kameny se

třpytily vpoledním slunci a mně bylo jasné, že se zde určitě vrátím

vytvořit druhou guru symbolizující asijskou a americkou rasu.

Nyní již jen zbývá najít kámen černý. Pět týdnů ale není pro

vytvoření jedné sochy dlouhá doba. Vracím se tedy krozdělanému

bloku a opracovávám i boční části. Mé nástroje dovezené zEvropy

nepracují přes noc jak je obvyklé, ale večer se zastaví. Totiž přes

noc, jak je bezprostředně po západu slunce je v Americe

nekonečné množství komárů a ne ledajakých. Ne líných jako na

Novém Zélandu, kdy vás písečné mušky za chůze sotva doženou.

Moskyti v Americe jsou skutečným problémem. A jsou rychlí,

jakmile dosednou na kůži, ihned pijí krev. Když se jednoho zbavíte,

dalších pět dosedne na stejné místo. Po náročném dni již ani

nezbývaly síly pracovat večer. Tvoříme společně v malé skupince,

každý na svém projektu. Asi po deseti dnech se všichni i snašimi

díly přesouváme do města Damariscotta, do areálu Round Top, do

výtvarného centra. Tam totiž začíná opravdové sympozium. Don

Meserve, kterého také znám znewplymoutského sympozia, se na

nás při setkání jen radostně zubil. Sochařů najednou zde bylo

okolo dvaceti včetně i těch, kteří se přihlásili do kurzu

kamenořezby. Zahájení sympozia proběhlo pod velkým vojenským

stanem. Ubytování jsme měli v automobilových přívěsech

uzpůsobených jako bytové jednotky. Sympozium bylo doplněno

20

také našimi přednáškami a koncerty v nedaleké dřevěné hale.

V Americe totiž je zvykem stavět budovy převážně ze dřeva.

Některé dny jsme také byli pozváni do různých rezidencí těch, kteří

zejména sympozium organizovali. Na nedalekém mořském pobřeží

je postaven historický maják ještě za koloniálních dob. Při zpáteční

cestě, vzátoce plachetnic, jsme si pochutnali na lobsterech (velcí

mořští raci žijící vseverních mořích). Dny ubíhaly a sympozium se

blížilo ke konci. Menší díla některých autorů byla prodána

zájemcům. Po instalaci svého díla na vyšší kamenný podstavec

jsem pochopil, jak je také důležité, jakým způsobem dílo

nainstaluji. Celková výška díla byla téměř 12 stop. Expresivní,

vinoucí se systém drapérií, byl podobný mým předchozím sochám.

Ženská gura měla i realistický portrét smutné ženy, jejíž pohled

směřoval k nebesům. Zkřížené ruce na hrudi symbolicky

podtrhávaly moment žalu. Pouze obličej ženy je vyleštěn, ostatní

části sochy jsou na povrchu matné. Sympozium skončilo, všichni se

vrátili do svých domovů. Pouze já ještě týden pokračuji spracemi

na své soše. Ještě se domů nevracím. Odlétám navštívit Chicago,

žije tam můj starší bratr.

III. Chicago – město umění

Letiště vChicagu je rozsáhlé. Naznačuje, že toto americké město

je nejen moderní a veliké, ale také poukazuje na spojitost města se

současným výtvarným uměním. Můj bratr, který se před lety

rozhodl žít vAmerice, přijel pro mne na letiště. Vítáme se po letech

a odjíždíme na okraj města, kde žije. Stejně jako v New Yorku i

vChicagu jsou mrakodrapy. Zdály se mi však mnohem přirozenější.

Okolní čtvrtě města jsou již složeny z menších rodinných domů

postavených těstě vedle sebe jako obrovská skládačka. Jedeme

polskou čtvrtí, která má v Chicagu významné místo. Jako každé

světové velkoměsto má i Chicago čínskou čtvrt. Jsme na místě.

Třípatrový činžovní dům s velkými a prostornými byty. Vítám se i

s jeho paní, která je původem z Polska. Do centra města spojuje

tuto čtvrť městský vlak s nablýskanými vagóny z nerezi. Protože

bratr spaní přes den pracují, využiji svůj třídenní pobyt zejména k

prohlídce města. Městské centrum se pyšní mimo působivých

21

mrakodrapů také bohatou sbírkou veřejných soch. Kromě

klasických pomníků jsou zde k vidění také Pablo Picasso a

Alexander Calder, jejichž monumentální ocelové plastiky svou

velikostí vhodně doplňují okolní budovy. Nemohu se nezmínit o

skulptuře Jeana Dubueta ze syntetických materiálů a samozřejmě

dnes již klasika, mého oblíbence, Henryho Moora, jehož bronzová

plastika zdobí jeden městský park. Uprostřed Chicaga vyrostl nový

„Millenium Park“ zbudovaný, jak znázvu vyplývá, vyrostl k přelomu

tisíciletí. Rozlehlá plocha, ohraničená ze všech stran mrakodrapy, je

různorodě pojata. Velký podíl je věnován zeleni. Nepřehlédnutelné

jsou zde dvě pozoruhodná umělecká díla. Jedno z nich je

monumentální amorfní plastika „Mrak“ zleštěné nerezi anglického

umělce Anishe Kapoora. Asi 10 metrů vysoká zrcadlící se hmota

působí z dálky jako výtvor mimozemské civilizace. To

nejzajímavější se však nalézá uvnitř plastiky. Jakousi průrvou,

kterou se dá volně procházet, se dostanete do nitra plastiky.

Zrcadlící vnitřní prostor vás ohromí svými nekonečnými odrazy

vašeho vidění.

Druhá „věc“, jakási fontána a veřejná sprcha zároveň, se nalézá

nedaleko nerezového mraku. Ve dvou vysokých skleněných

hranolech umístěných naproti sobě se promítají různé obličeje lidí

všech ras. V jednom okamžiku oba obličeje naproti sobě mírně

otevřou ústa a znich vytryskne mohutný proud vody po dobu asi

deseti vteřin. Toho samozřejmě nejvíce využívají děti a rázem se

celý tento prostor promění v koupaliště. Působivý je zejména

večerní pohled. Aby můj postřeh na veřejné plastiky vChicagu byl

ucelený, pokračuji za Millenium Park, kde se nalézá kolosální

bronzová fontána. Desítky trysek z lidských a zvířecích postav

doplňují ve fontáně plovoucí divoké kachny a také holubi.

Návštěva bratrovy rodiny v Chicagu trvala krátce, přesto jsem si

z tohoto města odnesl spoustu inspirací. Můj pobyt v Americe

končí – vracím se zpět do Prahy dokončit sochu Gaia.

Doslov

22

23

Gaia, Praha Zbraslav, Česká republika, žula, 2004

Knížku Poutník vydal Emil Adamec u příležitosti odhalení jeho sochy Poutník

na kopci Baba, Bezručově vyhlídce, ke 140. výročí narození a 50. výročí úmrtí

Petra Bezruče. Současně vypovídá o Adamcově dobrodružném putování

neznámými světy, vytvořených monumentech a návratech do Sedlišť. V

Poutníkovi se také podělí o své “putování” od dětství v Sedlištích po další

místa jako je Bruntál, Plesná, Ostrava.

Emil Adamec jako poutník není chodec ani pocestný, ale neobyčejně

vnímavý pozorovatel. Mezi dnem a nocí není u něho rozdíl. Alespoň pro

cestování. Jak je to s tvorbou, najdeme I na to odpoveď. Hledání noclehu s

pohledem na město v noci, přes den pak do světla promítnuté noční vidění.

Jeho vyprávění je tak plynulé, že nám z něho uniká udání konkrétního data.

A t ak j en om s le duj em e, že “společně se vydali”, “pokračovali jsme”,

“následovala cesta”, “blížíme se”, “přijíždíme zrána”, “seznamujeme se s lidmi”,

“den byl u konce”, “letecká linka mne přepravila”, “odjíždíme”. To však vůbec

nevadí, protože je v nich skrytá místní určitost, každé spojení má vazbu na

konkrétní místo a čas.

Víc než 10 částí zhruba čtyř desítek kapitol Poutníka má v titulu Baba. To je

symbol blízkého rodného místa, kterého si autor neobyčejně váží. Okolo

Poutníka na Bezručové vyhlídce se roztáčí Adamcovo dílo a kopec Baba je pro

něho znakem. Bezručovu vyhlídku nebo kopec Baba jako znamení Sedlišť

nosí sebou ať je teprve na kraji světa, v Oščadnici, nebo velmi daleko, třeba na

Novém Zélandu. Ocenění Bezručovy vyhlídky je od Emila Adamce zasloužené

a obdivuhodné.

Ozve se u něho studium Slezských písní, které vzal sebou na cesty. I když

báseň Na pěkné vyhlídce není ve Slezských písních.

Poutník, to je čtivost a mnoho vzpomínek s podtextem obdivu k plnému se

odevzdání pro popisované situace.

Báseň Na pěkné vyhlídce

Poutníče milý z doliny,

zde zůstaň chvíli stát:

Pohlédni vzhůru z výšiny,

nestyď se zadumat.

Poutníče milý z doliny,

pokloň se, zůstaň stát:

pozdravuj krásné Beskydy,

hleď vše obdivovat

V Sedlištích 27. 10. 2012

PhDr. Josef Bartoň

24

25

Vyšlo za podpory Statutárního města

Frýdek - Místek a města Frýdlant nad Ostravicí

Tisk: Tiskárna Kleinwächter

ISBN: 978-80-87584-25-5

Literární klub Petra Bezruče

Frýdek - Místek

kolektivní člen Obce spisovatelů Praha

Almanach 2012

Ilustrace: Emil Adamec

Nový Zéland, Česká republika, Spojené státy americké

POUTNÍK

Emil Adamec