Emil Adamec - Krása o ošklivost v architektuře

ROZHOVOR

STAVBA DETAIL 3/2023

Vážený pane profesore, děkuji vám, že jste

přijal nabídku rozhovoru pro český časopis

Stavba

. S odstupem času si můžeme zno-

vu popovídat o vaší knize

Tvorba Dystopie

a o kontextu. Mohl byste prosím vyprávět

příběh, jak vaše kniha vznikala a co vás při-

mělo ji napsat?

Je také velmi příjemné vás opět vidět.

Je skvělé být zde u příležitosti této

konference a děkuji vám za uskutečnění

tohoto rozhovoru, na který se těším. Co

se týče počátků a inspirace mé knihy

Tvorba Dystopie, byly spojeny s psaním

Oxfordského slovníku architektury. Když

jsem na té knize pracoval s kolegyní Susan

Wilsonovou a připravoval ji pro Oxford

University Press, řekla mi: Víte, ve všech

životopisech architektů 20. století a také

v různých hnutích spojených s modernismem

se poukazuje na různé problémy těchto lidí

a hnutí. Naznačila tím, že tam někde by

mohla být další kniha. Přemýšlel jsem o tom

a navrhl to zadávajícímu editorovi naklada-

telství Oxford University Press. Považoval to

za velmi dobrý nápad, a tak jsem se toho ujal

a v roce 2014 začal knihu psát. Vyšla v roce

2018 a myslím, že to opravdu pomohlo ucelit

všechny mé myšlenky o tom, co bylo špatně.

Tvorba Dystopie byl ve skutečnosti nápad

Susan Wilsonové.

Jak jste spokojen s českým vydáním knihy,

které máme před sebou?

Jsem velmi vděčný svým českým kolegům

za jejich laskavou práci a za to, že to dali do-

hromady. Je to opravdu docela věrný překlad,

ačkoli je zřejmé, že nejsem příliš obeznámen

s češtinou, a tak se nemohu vyjádřit ke kva-

litě prózy!

Jaký byl váš nejpřekvapivější ohlas po vydá-

ní knihy?

Pravdou je, že mě to vůbec nepřekvapilo,

protože modernisté a jejich kritici neodpo-

věděli na žádnou z mých otázek. Jednoduše

mě uráželi. Bylo to urážení ad hominem,

čistě a jednoduše, bez snahy vyvrátit ně-

jaké mé argumenty nebo něco podobného,

bylo to jen urážení. Tak tohle dělají totali-

táři: nezapojují se do řádné argumentace.

Prostě se drží svého zakořeněného posto-

je bez ohledu na to, jak neudržitelný je.

A to se, obávám se, stalo. Ale samozřejmě

byli i jiní, vnímavější, kteří viděli význam

té knihy, viděli, že vyvolá diskusi, a mno-

zí další chválili to, co označovali za mou

odvahu zaútočit na to, co bylo v podsta-

tě stanoviskem establishmentu, skutečně

establishmentu, který podle mého názoru

nemá právo na to, aby tam byl.

Můžete prosím vysvětlit název vaší knihy

Tvorba Dystopie

Kniha má také podtitul Podivný vzestup

a přežívání architektonického barbarství.

Chci tím říci, že architekti (až na čestné vý-

jimky) se rozhodli zničit životní prostředí.

Jinými slovy, vytvářejí dystopii. A připadá

mi velmi zvláštní, velmi podivné, velmi zlo-

věstné, že tento kult ošklivosti získává stá-

le více a více stoupenců, že je nyní považo-

ván za normální, že přežil veškerou kritiku,

přesto to pokračuje a je to stále horší a horší

a stále dražší, a přesto budovy vydrží jen

velmi krátkou dobu a pak se musí zbourat.

Budovy, které nefungují, do kterých zatéká

a ve kterých nikdo nechce bydlet, jsou nám

ostatním vnucovány dogmatickými archi-

tekty, kteří uvažují v abstrakcích a vůbec

jim nezáleží na lidstvu. A domnívám se, že

vysvětlení je opět velmi zvláštní, protože

si myslím, že to, co to je, je vlastně jakým-

si kvazináboženským fundamentalistickým

kultem, který nesnese žádnou opozici, který

je sebereferenční. Jinými slovy, architekti se

kritizují a plácají se po zádech, udělují ceny

těm nejobskurnějším projektům, říkají si

„starchitect“ – „hvězdný architekt“, drbou

se vzájemně na zádech, když se ty věci niko-

mu nelíbí. Jsou tam například vysokoúrov-

ňové chodníky, které využívají zloději, van-

dalové a zločinci, a všude jsou vždy odpadky.

Kteří lidé by si tuto knihu měli určitě přečíst?

Myslím, že jedním z problémů jsou školy

architektury, které nejsou vzdělávacími za-

řízeními, jsou indoktrinačními centry. Lidé

jsou indoktrinováni. Pokud se neřídí posled-

ní módní linií schválenou modernisty, nejsou

způsobilí. Ve skutečnosti se tedy vůbec nejed-

ná o vzdělávací zařízení. Myslím, že tuto kni-

hu by si měl přečíst opravdu každý, kdo se po-

dílí na rozhodování o zastavěném prostředí:

politici, urbanisté, architekti. Potíž je ovšem

v tom, že všichni mají tak vymyté mozky, že

věří v opak toho, na co v knize poukazuji: drží

se toho, že to, co bych prohlásil za destruktiv-

ní, je vlastně jakousi povinnou dokonalostí,

kterou je třeba následovat. A to zjevně není.

Ale bude to pokračovat jako předtím, dokud

úplně nezměníme architektonické vzdělává-

ní. A to znamená, že si opravdu myslím, že

musíme ustavit alternativní vzdělávací in-

stituce a získat politickou podporu, aby to

uznaly. Modernisté nedokážou používat ma-

teriály. Nedokážou přemýšlet, jak například

skládat cihly dohromady, aby vytvořily vzor.

Jaká úskalí se objevila při sepisování této

knihy? Potýkal jste se s nějakými těžkostmi?

Tedy měl jsem nějaké potíže. Naneštěstí

editor z Oxford University Press, se kterým

jsem si velmi dobře rozuměl, prodělal těžkou

mrtvici, a přestože to byl mladý muž, stal se

značně nemohoucím. Někteří lidé, se který-

mi jsem musel jednat v závěrečných fázích

psaní knihy a odevzdávání obrázků a textu

do Oxfordu, se nechovali ke mně ani ke kni-

ze přátelsky. Ve skutečnosti na delší dobu

uvázla v systému, než byla konečně vydána.

Naštěstí se můj původní redaktor po velmi

dlouhé době vrátil, a i když byl fyzicky dost

postižený, psychicky byl v pořádku. A nako-

nec věc vyřešil a kniha byla vydána. Podle

mě vydaná kniha dopadla velice dobře.

Jakým výzvám bude čelit příští generace

architektů, pokud začnou spolupracovat

a vzdělávat se z vaší knihy?

EMIL ADAMEC

Krása a ošklivost

v architektuře

Rozhovor s profesorem Jamesem Stevensem Curlem proběhl 15. května letošního roku v Oslu,

kde jsme se sešli při příležitosti konference „Krása a ošklivost v architektuře“.

STAVBA DETAIL 3/2023

No, doufám, že jim to pomůže k tomu, aby

se odhodlali k vlastnímu rozhodnutí a aby si

ověřili, že existuje alternativní druh součas-

né architektury, který vůbec nemusí být pa-

rametrismus, dekonstruktivismus nebo jiný

z těchto ismů, ale ve skutečnosti by mohl být

skutečně racionální a založený na rozumném

plánování, na materiálech, které se používají

s rozumem a citem.

Někdo ve videu na YouTube naskládal oby-

čejné šanony na sebe nebo jen ledabyle po-

mačkal papír a „vytvořil“ tím hotový model

architektury.

A vše, co musíte udělat, je pořídit si počí-

tač, který to sestaví. A tyto věci jsou po-

stavené. Jsou vždycky mnohem dražší než

odhady.

Pokud modernisté tvrdí, že klasická archi-

tektura tradicionalistů je dražší, protože

obsahuje umění a ornamenty, jak dopadne

porovnání s neudržitelnými materiály a stav-

bami modernistů, nejsou tyto dražší?

Jak mohou být stavby, které jako architek-

tura selhávají, do kterých zatéká, které ne-

fungují a které se musí brzy po svém vzniku

zbourat, levnější než architektura, která vy-

drží a funguje po všech stránkách, zejména

jako architektura? Mnoho z toho, co se nám

dnes vnucuje, vůbec není architektura.

Všechny ty technologie, nová zařízení

a nové myšlenky, kam se to všechno bude

v budoucnu vyvíjet?

Bude hůř: je to šílenství. Je to naprosté šílen-

ství! Tak tady to máte. Chci říct, že jsem tu

záležitost forenzně rozpitval. Snažil jsem se

vysvětlit, co se stalo. Myslím, že se celý me-

chanismus, jak se stavby prosazují, a způsob,

jakým jsou někteří architekti stavěni do role

božstev, zbláznil. Myslím, že všechny tyto věci

je třeba revidovat a změnit. Nemůžeme po-

kračovat tak, jak to děláme.

JAMES STEVENS CURL (* 1937)

Prof., Dr., DiplArch, DipTP, PhD.

je vysoce respektovaný britský architekt,

historik architektury, malíř a designér,

který vydal desítky knih a stovky článků

o architektuře, krajinářské architektuře,

urbanismu a klasické tradici. Vystudoval

architekturu v Oxfordu, po určitou dobu

byl redaktorem architektonického ča-

sopisu Průzkum Londýna a pracoval

v soukromém i veřejném sektoru. V roce

1975 byl poradcem Skotského výboru

pro Evropský rok architektonického dě-

dictví (EAHY) a v letech 1978–1998 pra-

coval v akademické sféře na plný úva-

zek. Je členem Královské irské akademie

(MRIA), Královského sdružení architektů

ve Skotsku (FRIAS), Společnosti starožitní-

ků v Londýně (FSA) a získal řadu ocenění

a vyznamenání, včetně medaile preziden-

ta Britské akademie za „vynikající zásluhy

o humanitní vědy“, kterou byl oceněn jeho

„přínos k širšímu studiu dějin architektury

ve Velké Británii a Irsku“, a Ceny Arthura

Rosse za vynikající výsledky v oblasti kla-

sické tradice (historie a písemnictví), udě-

lované Institutem klasické architektury

a umění (ICAA) v USA. V letech 1991–1992

a 2001–2002 byl dvakrát hostujícím vě-

deckým pracovníkem na Peterhouse,

University of Cambridge. Jeho průkopnic-

ká kniha Umění a architektura svobodné-

ho zednářství (1991) získala v roce 1992

Cenu Sira Banistera Fletchera jako nejlepší

kniha roku o architektuře a výtvarném

umění. Hojně publikoval práce o klasické,

gotické, georgiánské, viktoriánské a po-

hřební architektuře a napsal obsáhlou

studii Egyptský Revival (2005). Je spoluau-

torem Oxfordského slovníku architektury

a vášnivým kritikem modernismu, což jas-

ně vyjádřil ve své knize Tvorba Dystopie:

Podivný vzestup a přežívání architekto-

nického barbarství (Oxford University

Press, 2018, 2019). Přednášel na mnoha

místech, jako jsou Antverpy, Armagh,

Belfast, Birmingham, Brighton, Dublin,

Bologna, Boston MA, Bristol, Cambridge,

Cardiff, Chesterﬁeld, Coimbra, Coleraine,

Denver CO, Edinburgh, Gent, Glasgow,

Den Haag, Halifax NS Canada, Leicester,

Londýn, Londonderry, Manchester,

Monaghan, Montreal, New Orleans, New

York, Norwich, Oxford, Paříž (Louvre), St

Andrews, Schwetzingen, Sevilla, Shefﬁeld,

Southampton, Stamford, Washington

DC a York. Mezi jeho poslední vydané

knihy patří Umění a architektura svobod-

ného zednářství: Architektura, symboly

a vlivy a Anglické viktoriánské kostely:

Architektura, víra a obrození, obě 2022.

V současné době připravuje velkou knihu

o klasické architektuře.

www.jamesstevenscurl.com

James Stevens Curl, portrétní olejomalba z roku 2020,

autor: Jeffrey Morgan

ROZHOVOR

STAVBA DETAIL 3/2023

Školy architektury jsou dotovány z veřej-

ných prostředků. Ve skutečnosti však vý-

sledky zdaleka nesplňují očekávání.

Mám na mysli takzvané „hvězdné archi-

tekty“ původních božstev modernismu, Le

Corbusiera, Gropia, Mi

se van der Rohe.

Myslím, že by bylo správné je všechny na-

zvat plnými Hybris, ale nakonec po Hybris

přichází Nemesis, bohyně pomsty. A já si

myslím, že se dočkáme pomsty, protože tyto

stavby selžou.

Blobismus je dnes v módě.

Ano. Samozřejmě. Přesně tak. Je to hrozné.

Naprosto příšerné! Myslím, že se to ještě

zhoršilo. Představte si, že v padesátých, še-

desátých a sedmdesátých letech byly stavby

dost špatné, ale proboha, myslím, že teď se

to zbláznilo.

Takže byste podpořil myšlenku, že by

mohla existovat alternativa ve školách

architektury?

Bohužel si myslím, že většina škol architek-

tury v současnosti není schopna vychová-

vat studenty k přemýšlení. Protože veškeré

techniky jsou založeny na teroru, šikaně

a vymývání mozků. To není vzdělávání.

Co takhle rozdělit tyto školy na dvě poloviny?

Většina z nich zrušila výuku historie. Osobně

si myslím, že lidé, kteří vedou školy architek-

tury, jsou intelektuálně velmi slabí. A jedno-

duše se řídí stranickou linií. Jsou jako gau-

leiteři nebo komisaři. Žádná profese není tak

zpolitizovaná jako architektura.

A co sochařství a umělecká řemesla, která

přicházejí s architekturou?

Nepřicházejí. Už nepřicházejí.

Můžete prosím vysvětlit, jak zavedení me-

trického systému vedlo k dehumanizaci

architektury?

Metrický systém je založen na dělení vzdá-

lenosti od severního pólu k rovníku na mi-

liony metrů. Nyní, místo aby byl založen

na stopě dělené na dvanáct, s dílčími část-

mi každé dvanáctky, které lze mimocho-

dem dělit třemi, stejně jako dvěma, nelze

rigidnější abstrakci metrické soustavy dě-

lit přesně třemi. Jakýkoli rozměr, dokonce

i docela malý rozměr, můžete v imperiální

soustavě rozdělit na tři, ale v metrické sou-

stavě to nejde, ne přesně, aniž byste měli

opakující se desetinná místa. Metrický

systém je dalším projevem odlidštění a ab-

strakce. A modernismus je plný těchto abs-

traktních myšlenek, které nemají s člově-

kem nikdy nic společného.

Můžete popsat vztah mezi malým objemem

norského dřevěného sloupového kostela

zvenčí a velkým interiérem?

No, myslím, že je to proto, že když se po-

díváte na exteriér, je to směsice velmi ma-

lých věcí, jako jsou verandy, jakási křížová

chodba kolem nich, kousky výzdoby s dra-

ky a podobně. Je to velmi komplikované,

zatímco prostor uvnitř je poměrně jed-

noduchý. Takže si myslím, že je to množ-

ství geometrických tvarů a kousků, které

trčí všude kolem, což kostel dělá podivně

malým, a pak vejdete dovnitř a uvnitř je to

opravdu majestátní prostor.

Také jsme společně navštívili městský hřbi-

tov v Oslu. Čím byl pro vás zajímavý?

Byl to další příklad toho, čemu říkáme za-

hradní hřbitov, který se vyvinul z anglické

zahrady 18. století s několika budovami.

Francouzi pak začali vytvářet zahrady pře-

rušované oku lahodícími objekty, které se

často zabývaly memorializací. V Anglii samo-

zřejmě existují rozsáhlé zahrady s mauzolei.

A pak se Francouzi na počátku 19. století

rozhodli, že si kvůli katastrofálnímu stavu

hřbitovů v Paříži, které byly děsivě přeplně-

né, pořídí velmi rozsáhlé pozemky na před-

městí. A tam vytvořili obrovský zahradní

hřbitov, který pak vyzdobili pomníky, aby

se jimi mohli kochat, takže vznikl hřbitov

ère-Lachaise, vlastně otec zahradního

hřbitova. Výsledkem bylo, že v 19. století

nemohla žádná metropole kdekoli v Evropě

nebo Americe fungovat bez nového hřbitova.

A často byly kombinovány se zahradami,

toto je příklad. Vzorový hřbitov v Oslu je

poměrně skromný: není tak velkolepý jako

například glasgowská nekropole, londýn-

ský hřbitov Kensal Green nebo velké italské

Cimitero Monumentale, například v Miláně

a Římě. V Bologni je samozřejmě Certosa

a v Janově Staglieno.

Mohl byste popsat vztahy mezi kostely an-

glického gotického revivalu a středoevrop-

skými barokními kostely?

Myslím, že obojí je třeba vidět ve světle pro-

tireformace. Po zkáze způsobené třicetiletou

válkou probíhal rozsáhlý program výstav-

by a obnovy kostelů zejména v Německu

a ve střední Evropě, kde celé rodiny archi-

tektů, sochařů, malířů fresek, truhlářů a tak

dále vytvářely nádherná mistrovská díla

barokních a rokokových kostelů. A to zahr-

novalo školení lidí pro práci se sádrou, fres-

kami, složitou geometrií elipsy a vzájemně

propojených elips a podobných prvků. Takže

jste měli celé rodiny jako Zimmermannovi,

Dientzenhoferovi, Asamovi atd. Co se týče

gotického obrození v Anglii, gotiku se museli

architekti a řemeslníci po staletích klasicis-

mu znovu učit. A došlo také k náboženské-

mu obrození, které mělo zdůraznit katolické

tradice v rámci anglikánské církve. Téměř

ze dne na den se lidé museli znovu vyškolit

v gotice, gotickém ornamentu, gotické ba-

revnosti, gotickém truhlářství, gotickém so-

chařství atd. Za extrémního protestantismu

a po třech stoletích puritánského obrazobo-

rectví málokdo věděl, k čemu slouží věci jako

sedilia, sedátka pro duchovní, piscina, kde se

Hulme Crescents, Manchester, od modernistické ﬁrmy Wilson & Womersley, kdysi nejnefunkčnější

sídliště v Evropě, zbouráno.

Fotograﬁe z roku 1995, MEN (Manchester Evening News) Media Archive

STAVBA DETAIL 3/2023

po mši vymývají svaté nádoby, lektorium atd.

Proto bylo třeba vysvětlit i jejich význam,

a to prostřednictvím toho, co se začalo nazý-

vat eklesiologií.

Na čem nyní pracujete? Je to připravovaná

kniha o klasické architektuře? Na co se mají

vaši fanoušci těšit?

Ano, jedná se o připravovanou novou knihu

o klasické architektuře. A měl bych ji mít

hotovou na konci roku. Knihu o klasické

architektuře jsem vydal v roce 1992. Druhé

vydání vyšlo na začátku roku 2000, bylo pu-

blikováno v Londýně a New Yorku. Udělalo

to nakladatelství Norton, nějakou dobu se

už netisklo a všechna práva se vrátila ke

mně, takže jsem si řekl, že tahle kniha je

příliš dobrá na to, abych ji nechal jen tak

ležet. Bohužel původní kniha nebyla ulože-

na v počítači, ale Nicola Willmott Nollerová,

která se mnou spolupracovala na některých

mých dalších projektech, ji naskenovala,

takže na těchto skenech nyní pracuji, knihu

aktualizuji, doplňuji ilustrace a další věci

a vzniká tak skutečně velmi obsáhlý svazek.

Jaký je tedy váš vzkaz současnému světu

modernistické architektury, co se týče princi-

pů klasické tradice, gotického revivalu, egypt-

ského revivalu, svobodného zednářství atd.?

Všem architektům bych doporučil, aby zís-

kali vzdělání a přečetli si něco o historii

a studovali precedenty. Protože pokud nero-

zumíte precedentu a jazyk, který si osvojí-

te, nic nevyjadřuje, nemá to žádný význam.

Jinými slovy, je to moc abstraktní, nic to ne-

znamená. Jak můžete vytvořit architekturu,

která má slovník, má syntax, má koheren-

ci nebo cokoli jiného? A myslím si, že bez

vzdělanosti a bez znalostí dostaneme to, co

si zasloužíme. Odpad.

Myslíte si, že někteří z modernistů mohou

konvertovat na vaši stranu?

Jak jsem řekl dříve, máte co do činění s fun-

damentalistickým, bezhumorným, kvaziná-

boženským kultem. Lidé, kteří mají vymytý

mozek z extremistických, fundamentalistic-

kých kultů, nemohou konvertovat snadno.

Škody jsou již napáchány.

Jak se vaší knize dařilo v Británii a v dalších

zemích a v různých společenských vrstvách?

Velmi mnoho kvalifikovaných a částečně

kvalifikovaných britských dělníků bylo vy-

hozeno na hromadu šrotu, místo aby byli

přeškoleni na jiné obory. Myslím, že máte

potenciálně nebezpečnou situaci, zejména

pokud jste nuceni žít v místech, jako jsou

dystopické díry pekla, kde se nešťastní

obyvatelé mstí tím, že demolují prostře-

dí, kam byli uvrženi. Profese a média jsou

z velké části ovládány modernisty, takže

moje práce byla odsouzena tzv. zájmovými

skupinami, které mají v úmyslu dát nám

všem „více téhož“, nebo ještě něco horšího,

a samozřejmě znecitlivělé obyvatelstvo, za-

sažené akceptováním neakceptovatelného,

se o mé práci nic nedozví, ale prostě bude

na protest demolovat domnělý ráj, kam byli

deklasováni. Komentátoři, kteří viděli smysl

mé knihy, byli myslitelé, zainteresovaní his-

torici a spisovatelé, kteří se nebáli ostraki-

zace ze strany establishmentu. Bylo zajíma-

vé, jak někteří angličtí spisovatelé neměli

odvahu, váhavě zvolili neutralitu a nechtěli

se angažovat, tak moc se báli rozhoupat loď,

takže nejpozitivnější názory na mou práci

byly vyjádřeny převážně mimo britské os-

trovy nebo několika málo nezávisle smýš-

lejícími lidmi, kteří nebyli zastrašeni mlče-

ním, „přijatým názorem“ a „stranickou linií

totality“.

Měl jste příznivý ohlas na

Tvorbu Dystopie

v Americe, a podnikl jste tam také dobro-

družnou cestu.

Po svém americkém maratonu jsem byl

naprosto vyčerpaný. Nejdřív mě čekal

dlouhý let z New Yorku, pak příšerný vlak

dolů do Filadelfie. Hrozné. Z toho straši-

delného pensylvánského nádraží, které je

jako hrozivé peklo krysího podzemí (skvělý

terminál od McKima, Meada a Whitea byl

zničen, což byl akt kulturního vandalismu,

podporovaný samozřejmě Gropiem, který

byl nikým ve srovnání s velkými archi-

tekty americké klasicistní tradice Beaux-

Arts). A dále z Filadelfie do Washingtonu,

D.C. A poté z Washingtonu, D.C. do New

Orleans. Přes záplavy a vlhkost. Dále

Denver v Coloradu. A pak obrovský přelet

z Denveru přímo přes úplně prázdnou kra-

jinu (prérie). V Detroitu jsem měl přestup,

„což je špatná zpráva“. Poté Boston. A pak

jsem letěl zpátky z bostonského letiště.

Strávil jsem den se svými milými českými

přáteli na novoanglickém venkově, kteří

jsou tam samozřejmě naprosto spokojení.

V Americe mě přijali velmi zdvořile a vlíd-

ně všude, kam jsem přišel, bylo to opravdu

vřelé a srdečné.

Za chvíli se přesuneme do místa konání kon-

ference, kde přednesete svůj druhý příspěvek,

tentokrát na téma gotický revival v Anglii.

Budu vysvětlovat gotický revival z toho úhlu

pohledu, že začal ve 30. letech 19. století.

Ve skutečnosti však začal o něco dříve, proto-

že gotika se projevovala už v 18. století, a do-

konce i ve století sedmnáctém. Gotika na ně-

kterých místech, jako například v Oxfordu,

ve skutečnosti nikdy nezanikla. Prostě to po-

kračovalo přes 17. do 18. století.

Přeji vám hodně sil ve vaší neúnavné práci

a moc děkuji za poskytnutí tohoto rozhovoru.

Rád jsem se s vámi shledal. Doufám, že roz-

mluva byla k něčemu užitečná.

PLNÁ VERZE ROZHOVORU:

WWW.STAVBAWEB.CZ

Thamesmead, Londýn, oddělení architektů GKC, použito Kubrickem jako kulisa pro jeho ﬁlm

Mechanický pomeranč, čtvrť dnes již také z velké části zdemolována.

Fotograﬁle z roku 2017, Geoff Brandwood